Nová stránka 1

ACTA DÆNDROLOGICA RAUDENSIS

SVAZEK 6, VYCHÁZÍ  16. 8. 2012

 

HORNICTVÍ V ROUDNICI A OKOLÍ (část třetí - podivuhodný experiment končí)

 

Doc. Ing. TOMÁŠ LESÁK, CSc; VŠB-TUO, OSTRAVA

 

Příprava k těžbě neměla dlouhého trvání - v létě roku 1798 bylo po žních sedlákům nařízeno odevzdat veškerou slámu ve prospěch eráru. Sláma byla poté rozmístěna kolem pařezů a zapálena. Požár udržovali najatí paliči, mezi jejichž povinnosti patřilo také sledování ohně - ve chvíli, kdy pařez prohořel pod úroveň terénu, bylo jejich úkolem zasypat jej hlínou a udusat (jeden palič měl na starosti kolem 50 lokálních požárů). Prouhelňovací proces pokračoval až do nástupu podzimních dešťů, kdy byl přirozenou cestou ukončen. Příštího jara již nic nebránilo těžbě. Mezi loňskými paliči byli najati dělníci a zájem projevila i řada přespolních, zejména ze Štětí, Mělníka, Velvar, Nelahozevsi, ale i Budyně a Beřkovic.

Personální obsazení většiny štol a šachtic na Roudnicku neodpovídalo běžným zvyklostem své doby. Zatímco v ostatních revírech počet pracovníků v podzemí několikanásobně převyšoval stav personálu na povrchu (1), zde tomu bylo přesně naopak: Horníci, často i s rodinnými příslušníky, byli de facto pomocnou složkou, zajišťující dopravu dřevěného uhlí od jednotlivých důlních děl k centrální haldě podniku; v podzemí pak pracovala jen vybraná skupina mužů, tzv. dolníci - viz obr. 1 (fotografie neznámého autora kolem roku 1850).  Důvodem byl holý fakt, že do mělkých šachtic a uzounkých štol se více pracovníků jednoduše nevešlo. Vrchnost navíc dobře věděla, že v případě neštěstí (požár, zával) přijde o život jediná osoba, zatímco zbytečnou koncentrací havířů v dole by tento počet dramaticky stoupl. Faktem ale zůstává, že úrazovost, resp. úmrtnost v provozech PDD byla po celou dobu jejich existence (1799 - 1882) nezvykle vysoká a majitel (tedy kníže) musel raněným a pozůstalým vyplácet vysoké odškodné. Na vykázaný počet dolníků (336 v celém podřipském revíru - sezóna 1855) připadalo 92 invalidů a  551 vdov a sirotků. Celková částka renty za rok 1855 tak dosáhla astronomické výše 49 223 zlatých (2) a tehdy již vrchní báňský rada Dr. Klaus Aderschwamm prý při jakési příležitosti s notnou dávkou ironie poznamenal: "Naše aktivity jeví se spíše drahou zábavou Jeho Knížecí Milosti, nežli výnosným obchodem"...

Vlastní těžba probíhala jednoduchým způsobem: Dolník nejprve zmohl  zuhelnatělý pařez podél hlavního kořene; vnikla tím šachta, ze které vytloukl dřevěné uhlí v postranních žilách  čedičovou sekyrkou, případně špičákem (metoda, zvaná nachfeld ausrotten, tj. vykořenění do pole). Drť společně s hlušinou pak vynášel po žebříku  v proutěném koši na povrch, kde již čekali horníci - třídiči a odbíhači. Propletené kořeny často vedly dolníky k sousedním ložiskům a v těžebním poli tak vznikala nepřehledná spleť chodbic a dutin (takřečených dukel). To se nakonec ukázalo být určitou výhodou - dovrchně vypleněný pařez totiž reprezentoval významný prvek ve větrním systému dolu (výdušný otvor) a nebylo třeba zmáhat každou jednotlivou lokalitu z povrchu. Významnou inovací se stalo také zavedení rumpálu na většině šachet (1845); to značně zkrátilo cestu uhlí z podzemí a zvýšilo průměrnou výtěžnost. Intenzivní rubání však mělo i své stinné stránky - celé rozsáhlé oblasti se měnily v divoký terén, plný jam a propadlin; zakládání nových šachet a štol v ještě dohořívajících důlních mírách pak nezřídka vedlo k propuknutí nových intenzivních požárů, které bylo třeba s velkou námahou hasit. Výrubnost řady ložisek tím - samozřejmě k nelibosti vrchnostenských úřadů - povážlivě klesala. Zřejmě nejvýraznější stopy zanechala jedna z důlních katastrof přímo ve středu města Roudnice: Divoké (tzv. měšťanské) dolování (3) porušilo mezi lety 1815 - 1825 (kdy bylo vrchností přísně zakázáno a trestáno) stabilitu původně mírného svahu v místě dnešního náměstí natolik, že po přetěžení šachtou Elbe III (1830 - 1832) se spodní část rynku zřítila do stařin a následný sesuv pohřbil několik desítek havířů. Nezvyklý sklon později obnoveného náměstí je toho smutnou připomínkou, která zůstává vředem na tváři jinak velmi hezkého města až do naší doby.

Zřejmě nejdůležitější změnu pracovních metod nicméně zaznamenala povrchová doprava vyrubané suroviny: Po roce 1815 byly málo hospodárné koňské povozy nahrazeny vlakotlačným systémem bratří Drwotů  - jednou za den soupravy svážely dřevěné uhlí do labského přístaviště, kde čekaly říční čluny. Roku 1830 měla důlní dřevěnice 3 samostatné tratě s několika vlečkami (obr. X); plné vozíky s uhlím čekaly u hlavních tras a do soupravy se zapojovaly postupně. Vzhledem k faktu, že dolů jedoucí vlak bylo takřka nemožné ubrzdit, docházelo k připojení nákladu již cestou vzhůru: Lokomotivu stačilo v tom případě  zastavit, zaklínovat a vozík pohodlně přenést pákovým jeřábem na horní konec "kólencuku", jak lidé těžce supícímu hadovi s oblibou přezdívali. Nebyl to ovšem nijak jednoduchý manévr - strojvodce musel soupravu zastavit s vysokou přesností tak, aby přední vozík zůstal jeřábu co nejblíže; jistě si umíme představit, že při délce až 25 metrů šlo o sofistikovanou operaci, vyžadující maximální soustředění. Jakmile byla souprava kompletní (většinou se jednalo o 12 až 14 vozů), strojvodce zajistil postrkovou páku v poloze "widle" (4); tlak se stal vlakem a ihned zamířil zpět k přístavu, kam obvykle dorazil téhož dne večer. Na dlouhém rovném úseku podél břehu souprava zastavila a dělníci přemístili náklad do lodi. Ráno pak došlo k odjištění pákové soustavy a tlak vyrazil k dolům.

Drwotův systém úspěšně sloužil až do roku 1850; s výstavbou železnice Praha - Podmokly však prudce vzrostl význam teplicko-ústecké pánve, jejíž levné hnědé uhlí brzy vytlačilo roudnickou konkurenci z většiny trhů. Nastal pomalý, avšak zákonitý úpadek: Šest z osmi dolových polí bylo do roku 1865 definitivně uzavřeno a dopravu ze zbylých lokalit opět převzaly formanské povozy. Nerentabilní těžba totiž nebyla schopna pokrýt ani náklady na provoz poslední z dřevěnic; lokomotiva proto byla roku 1869 rozebrána a její součásti použity jako palivové dříví...

Nový pokus o renesanci dolování (1880) již neměl šanci na úspěch. Ačkoli vrchnost intenzivně rekultivovala a podařilo se jí osázet i samotný Říp, narazili prospektoři na fatální překážku - kořenové systémy zůstávaly v prostředí čedičové hory velmi blízko povrchu nebo naopak zasahovaly do hlubokých puklin v kameni. Stárnoucí báňský rada Aderschwamm sice přišel s odvážným návrhem těžit uhlí společně s kamenivem, narazil ale na zuřivý odpor českých nacionalistů: "Toho bohdá nebude", hřímal zástupce Mladočechů v rakouské říšské radě, "aby hrstka pomatenců Říp náš milý na sprostý kámen rozebrala!" K návrhu se postavila odmítavě i samotná roudnická vrchnost s poukazem na nicotnou návratnost zamýšlené investice. Dne 16. října 1882 byla tak ze šachty Vrbka u Krabčic vynesena poslední putna dřevěného uhlí; havířům vyplacena poslední gáže a v místním kostele sloužena smuteční mše. Odvážný technický experiment po více, než stovce let definitivně skončil.

 

(1) Pro názornou ilustraci můžeme uvést několik čísel: Svatoňovické doly  zaměstnávaly roku 1893 pouze 24% dělníků na povrchu; důl Petri v Chabařovicích (1907) pak 36%; Adolf Ernst (Tuchomyšl, 1907) 54%; a Milada I (Vyklice, 1907) 41%. Podřipské dřevouhelné doly (PDD) naopak vykazovaly trvalou tendenci zvyšovat počet horníků na úkor dolníků - z poměru 1 : 1 (1830) až na 5 : 1 (1888); tento trend vrchnost zdůvodňovala zvyšováním efektivity práce v podzemí. Bližší informace: Holanec, J. et al.: Sborník k dějinám Východočeských uhelných dolů, VUD, Svatoňovice, 1970; Sochocký, S.: Těžní kola se zastavují aneb bude palivový kombinát na uhelném ložisku poslední, PKÚ, Ústí nad Labem.

 

(2) Das Raudnitzer holzkohle Jahrbuch 1855, str. 89-91

 

(3) Oproti jinde rozšířenému "selskému" probíhalo měšťanské dolování přímo mezi domy; nejeden kutéř zakládal šachtici např. ze zahrady, chléva, ba i z kuchyně. Absolutní raritou se stala šachta v domě čp. 112 - vedla z ložnice v 1. patře, protože její majitel, Ignác Nagekäfer, byl vzhledem k početnosti své rodiny nucen těžit i v noci (cf. např. Bruch, E.A: Die Raudnitzer Merkwürdigkeiten, Aussig 1906).

 

(4) Jednalo se o podpůrnou dřevěnou vidlici, která držela pohonné břevno ve víceméně horizontální poloze. To pak sice rovněž kmitalo, nicméně pouze ve vzduchu a stroj tak byl dočasně vyřazen z provozu. Samotný výraz "widle" zřejmě pochází z anglického termínu "wand idle", tj. "tyč nečinná". Někteří jazykovědci se ovšem domnívají, že spojení wand idle není tou správnou interpretací - foneticky totiž odpovídá sekvenci "when diddle" (když se fláká, je vzat na hůl, běhá sem a tam); Anthony Graft z Jazykového institutu v Yorku dokonce navrhuje slovo "widdle", tj. "močit"; zde jako nutné zastavení soupravy z důvodu potřeb strojvodce. (Poznámka: when diddle může rovněž znamenat když šoustá; takové závažné porušení pracovních povinností obsluhou ale není historicky doloženo).

index  >  editorial  >  svazek 6  >  podivuhodný experiment končí

(zpět)