ACTA DÆNDROLOGICA RAUDENSIS

SVAZEK 4, VYCHÁZÍ  30. 11. 2005

 

HORNICTVÍ V ROUDNICI A OKOLÍ (část první - energetická krize a její důsledky)

 

Doc. Ing. TOMÁŠ LESÁK, CSc; VŠB-TUO, OSTRAVA

 

Hlad po dřevu provází lidstvo od počátků civilizace - stavba obydlí a lodí, těžba surovin i hutnictví, to vše změnilo ráz lesního pokryvu způsobem, jemuž se rovnalo snad jen kácení a vypalování porostů v honbě za zemědělskou půdou. Tomuto trendu nemohla uniknout ani střední Evropa. Lze předpokládat, že v našem prostoru se na exploataci lesů výrazně podepsali již Keltové; s nástupem Slovanů však situace dospěla ke krizi, která pak provázela Českou kotlinu po dlouhá staletí. Potřeba kvalitní oceli si totiž vynutila změny v technologii zpracování suroviny a potažmo i v charakteru používaných paliv. Výhřevné dřevěné uhlí se ukázalo být velkým přínosem pro tavbu a brzy též výnosným obchodním artiklem.

Podřipané ocel nepotřebovali a nepoužívali ji; na druhé straně si byli vědomi výhodných poměrů na svém teritoriu (bohatství lesů, dopravní cesty, blízká odbytiště) a ještě před koncem 1. milénia patřili k nejpilnějším výrobcům a exportérům "černého zlata".

Odkud se nutné technologické znalosti na Roudnicko dostaly, není známo - možná je nově příchozí převzali od původní kelto-germánské komunity, se kterou postupně splynuli. Pravdou ale zůstává, že památná návštěva knížete Soběslava již byla svědkem tak masivní produkce dřevěného uhlí, že v důsledku známého nedorozumění zde vládce kázal vystavět honosnou rotundu jako výraz vděčnosti pohanům, kteří tu navzdory své zatvrzelosti uctívali jeho oblíbeného světce (viz ADR, Svazek II. -  pozn. redakce).

Nejstarší zprávy o pálení uhlí v podřipské oblasti nicméně pocházejí z dob výrazně starších; raně středověký cestovatel a vulkanolog Plinius Nejmladší (snad potomek slavných římských učenců) napsal v jedné ze svých prací doslova: "...a kraji tomu vévodí hora kouřící, vůkol pak lid divoký a smělý, kterýž v lesích drvo na uhel pálí..." (1). Samotný Říp je ve spisu nazýván Stromboli - jde nejspíše o multijazykovou slovní hříčku, která připomíná pověstný italský vulkán a zároveň vyjadřuje smutný názor některých ekologicky smýšlejících obyvatel (stromy boli) (2).

Ano, právě nedostatek dřeva jako výchozí suroviny přinášel periodické krize v místním uhelném průmyslu; přesto si Roudničtí dokázali vždy poradit - ať již cestou rekultivací nebo dovozem dřeva z blízkého Středohoří. Skutečnou pohromou se tak pro Podřipsko stala - snad poněkud paradoxně - až druhá polovina 18. století: Stavba terezínské pevnosti měnila terén k nepoznání - blízké i vzdálené okolí strategické stavby totiž brzy připomínalo poušť, plnou pařezů... Cenná surovina padla za oběť nejvyšším zájmům...

Uhlíři propadali čirému zoufalství - řada z nich ukončila činnost a raději volila nejistou budoucnost v císařské armádě; jiní odcházeli do okolních regionů, kde se nechali najímat jako levná pracovní síla. Sám císař Josef II. situaci nikterak nepodcenil; místním dokonce zdarma poskytl sadbu k revitalizaci Travčického kopce. To však byla záležitost dlouhodobá a vzhledem k děsivému rozsahu devastace šlo o pouhou kapku v moři.

A byli to právě námezdní dělníci, kteří k dočasnému vyřešení energetické krize přispěli nejvíce - vracejíce se ke svým rodinám, přinášeli nejen potřebný výdělek, nýbrž i zprávy o hořících kamenech na Kladně, Žacléři i pod Krušnými horami. Ba co více; někteří z nich si zázračné kameny vozili jako výslužku v plátěných mošničkách a díky jim přežívali krutá zimní období.

 

(1) Plinius Adulescentulus: Vulkán labský (v překladu PhDr. E. Polesné), SPN, Praha 1966.

(2) Holá úbočí Řípu, která jako první podlehla náporu uhlířů, musela v jinak líbezné krajině působit jako bolestivý vřed.

 

pokračování příště

 

index  >  editorial  >  svazek 4  >  hornictví