ACTA DÆNDROLOGICA RAUDENSIS

SVAZEK 2, ČLÁNEK VYCHÁZÍ 20. 5. 2004    

Zahrajte tu mou... Rozhovor ADR s panem Helmutem Birkenbaumem o hudbě ve studiu, Blattnerfonech a Vladimíru Klárovi - aneb jak to vše doopravdy bylo  

 

 

RNDr. Jiří Beránek, Mgr. Martin Tomas (ČRo Sever, Ústí nad Labem)

 

 

Vážení čtenáři,

 

            Ti všímavější z  Vás jistě zaznamenali reakci v našem vzkazníku, kterou nás oslovil pan Helmut Birkenbaum (1938); ten byl pomocným zvukařem drážďanského studia v době, kdy vznikala unikátní nahrávka Klárova operního souboru – píseň „Zahrajte tu mou“.  Pana Birkenbauma jsme samozřejmě ihned kontaktovali: Doufali jsme, že nám osvětlí některá bílá místa týkající se dějin hudby na Roudnicku (alespoň těch novodobých); zajímala nás i specifická forma této hudby ve vztahu k okolnímu světu.

            Datum 1. května 2004 jsme pro toto interview vybrali zcela záměrně, neboť v den, kdy Česko vstupovalo do Evropské Unie, vstupovala Roudnice do České republiky (podrobnější informace z  tohoto slavnostního aktu přineseme v  některém z  následujících svazků). Pan Helmut Birkenbaum naši pozvánku přijal a mezi mohutnými oslavami nás navštívil přímo v redakci (na průběh oslav ukazoval i bodrý výstup H.B.). Žoviální starší pán - na svůj věk rozhodně nevypadá, viz obr.1 - usedl před mikrofon, vyložil na stůl řadu vzácných fotografií a začal vyprávět...

            Nyní Vám přinášíme tento unikátní rozhovor, který jsme pro jednoduchost přeložili do českého jazyka (to je rovněž důvod zpoždění publikace materiálu). Němečtí a roudničtí obyvatelé nechť prominou -  jazyk český pro ně zřejmě nebude  zcela srozumitelný -  jsme ale nuceni podřídit se většině čtenářů našeho občasníku. Věříme, že interview pro vás bude stejným zážitkem, jako pro nás.

 

R:         R: Pane Birkenbaume, můžete našim čtenářům trochu přiblížit situaci v drážďanském studiu a dobu, ve které vznikala slavná nahrávka Klárova roudnického sboru?

 

HB:      HB: (Smích) Chlapci… Klidně mi tykejte… Vypadalo to asi takhle: Doba byla zlá… Přežívali jsme po prohrané válce, anektoval nás Sovětský Svaz, všude byl hlad, pracovních příležitostí pomálu…. Můj šéf, inženýr Flader, tehdy objevil v Pillnitz (předměstí Drážďan, pozn. red.) malý plakátek s oznámením, že v  sousedním Söbrigenu vystoupí nějaký soubor z Čech, konkrétně z Roudnice. Velmi jej to zaujalo - za války prý často pobýval právě v  Roudnici jako vyšetřovatel gestapa v hodnosti SS-Hauptsturmführera. Místní obyvatelé jej tehdy úspěšně upláceli králičím masem – to víte, ke konci války na tom nebyli dobře ani Němci, co si budeme povídat… Flader tedy navštívil vystoupení Klárova souboru (bylo prý, mimochodem, dost hrozné) a pod vidinou stálejšího přísunu králičího masa nabídl sbormistrovi nahrávání v našem studiu… Měl to být takový obchod v naturáliích; v polovině 50. let to u nás byla ještě pořád pěkná mizérie... Jenže - Klár hovořil a rozuměl německy hodně špatně a podle toho celý ten obchod dopadl...

 

R:          R: Opravdu zajímavé, Helmute… A jak to probíhalo při samotném natáčení?

 

HB:      HB: Do studia doslova vrazila tlupa pubertálních nevychovanců, která se okamžitě rozprchla po celé budově. Nikdo z nich nedbal žádných pokynů. Byli jak u vytržení. Nedokázali pochopit, jak je možné využít k archivaci zvuku ocelový drát - prý by tomu rozuměli u smrkové dýhy, ale drát…? Zkrátka, bylo s nimi velmi špatné pořízení. S vidinou čerstvých králíků jsme ale všichni zaťali zuby a začalo se nahrávat…

 

R:         R: Helmute, spektrální analýzou jsme zjistili, že jste již v roce 1956 využívali metodu vícestopého snímání zvuku. Je naše domněnka správná?

 

HB:      HB: Čekal jsem, že se na to zeptáte, ale bylo to trochu jinak. Opravdu jsme tehdy k pořízení nahrávky použili pěti Blattnerfonů (obr. 2), ale hlavní důvod nebyl ve vícestopém snímání. To jsme  ještě opravdu  neznali. Tehdy byly příčinou po studiu neustále poletující děti, které, jak jsme zjistili, kradly jako straky… Obávali jsme se ztráty některého z pásů; proto jsme raději pořizovali nahrávku hned pětkrát najednou.

 

            R:  A proč vlastně Blattnerfon? Vždyť v té době byl již běžným standardem moderní magnetofon… A co víc, bylo to právě Německo, které se na poli magnetického záznamu stalo velmocí již za války; vždyť tu  existovaly i jakési diktafony (obr. 3)...

 

          HB: (Povzdech) To máte hodně těžké…Samozřejmě tu existovala i mnohem vyspělejší technika; jenže ta už nebyla v našich rukách… Ta sloužila jiným pánům… Vše, co se podařilo zachránit při tom hrozném náletu na Drážďany zabavili Rusové s tím, že pro účely jejich propagandy nám stačí to, co uznají za vhodné…   Musím ale konstatovat, že naše stará válečná technika taky nebyla k zahození: Angličané monitorovali říšský rozhlas a snažili se zjistit, kde právě pobývá a hovoří Vůdce. Oni tehdy znali jen záznam na desku s typickým šumem a praskanci. A když něco takového v  projevu chybělo, předpokládali, že se jede naživo. Nepříjemnou pravdu zjistili až ve chvíli, kdy Hitler mluvil na dvou místech současně  – pochopitelně z magnetického záznamu  (obr. 4)...  Rád bych viděl jejich už tak protažené obličeje...

R:       

             R: To je pozoruhodné. Viděli jsme ty pásky; ona to asi nebyla zrovna legrace s nimi manipulovat… Osobně si to vůbec neumím představit - taková váha...

 

HB:      HB: To si pište, hoši! Jednou nám páska praskla. Při rychlosti půldruhého metru za vteřinu se z navíjecího kotouče stal ocelový bič, který šlehal po místnosti jedna radost. Popadl jsem tehdy druhý konec pásku, běžel s ním chodbou a pak dolů po schodech až před budovu, aby se nezamotal – to by celá nahrávka přišla vniveč. Takhle jsme to jen spájeli a život šel dál. Jo, kam se na nás hrabali olympionici – jen si zkuste dát ostrou stovku s ocelovým páskem v ruce, ha, ha…

 

R:          R: Mimochodem, Helmute, s roudnickými není vůbec snadné pořízení - to víme všichni; jak to tedy vlastně dopadlo s těmi slíbenými králíky a masem?  Dobře?

 

HB:      HB: Právě, že moc špatně. Klár nakonec odjel i s nahrávkou a slíbil, že králíky přiveze příště… Co jsme mohli dělat? Klár za mnou totiž přišel a prohlásil, že má v Roudnici ještě instrumentální komorní orchestr a ten že by také stál za nahrávku. Nebyli jsme tehdy proti - věřili jsme, že nám to zajistí více masa… Ale že nás tím začne vydírat, to jsme opravdu nečekali... Pamatuji se na jeho  rozhovor  s Fladerem, jako by to bylo dneska: "Der Königshase, das Karnickel in eine Kiste... verstehen Sie, liebe Herr Klar?" povídá náš vedoucí. "Ja, ja... Klar... eine Kiste... kein Nickel ... das Holz, Holz?" říká na to Klár. "Na, warum nicht..." A to byl ten smrtelný omyl - každý to pochopil úplně jinak...

 

R:          R: ????

 

HB:      HB: Klár se skutečně objevil. Už 12. prosince byl u nás jak na koni. Přivezl celý soubor instrumentalistů a dvě velké dřevěné bedny, která byly, jak nám sdělil, plné králíků. Říkal, že po nahrávání nám obě věnuje.

 

R:          R: Takže jste i vy dosáhli svého, Helmute?

 

HB:      HB: Ale ne… Tu jeho příšernost – taková divná moderna to byla - jsme natočili a když mělo dojít k předání díla, on otevřel bednu …. a v ní plno králíků … ale ze dřeva, hoši, ze dřeva !!! Prý myslel, že jako na památku, když už nechceme ten nikl... prostě maso nebylo žádný… Tak jsme ho všichni kolektivně poslali do … no, však víte, kam. A místo drátu si do Roudnice odvezl ty svoje fetiše. Všude potom vykládal, že mu to komunisti nedovolí hrát - přitom neměl v ruce vůbec nic...

 

R:          R: Počkej, Helmute… Chceš snad naznačit, že nahrávka Klárova instrumentálního orchestru zůstala v Drážďanech? Co se s ní stalo? Existuje ještě?!

 

HB:      HB: Jasně, že existuje. Mám ten drát s sebou. Jestli o něj stojíte, rád vám ho tu nechám – jen si pro něj budete muset dojít dolů do auta, pár kilo přece jen má (rozpačité pohledy redaktorů)… Ale klid, jen jako muzejní exponát… Stáhli jsme to pro vás na datku… (hlasitý   oddech M.T. a J.B.)

 

R:          R: Opravdu fantastické, Helmute… Určitě ten materiál použijeme…       

 

Pan Birkenbaum poté projevil přání někde se naobědvat. Doprovodili jsme jej do vyhlášené místní restaurace a jako poctu mu objednali králičí prsíčka na smetaně. Velice mu zachutnala; vylákali jsme proto z šéfkuchaře recept, s hostem trochu popili a večer se rozloučili jako staří přátelé. Pan Birkenbaum – nyní pochopitelně na zaslouženém odpočinku – má rozsáhlé kontakty v MDR a v budoucnu to může být užitečné i naší malé redakci…

PS: Nahrávku jsme samozřejmě obvyklým způsobem zrekonstruovali a proto Vám dnes můžeme s hrdostí předložit další zvukovou perlu, autentický záznam Klárova moderního „dendustriálu“. O scházející (a v rozhovoru již zmíněné) disciplíně hráčů orchestru svědčí několik posledních sekund snímku. Stačí kliknout a pak se už jen divit a divit...

 

index  >  editorial  >  svazek 2  >  zahrajte tu mou... (2)