ACTA DÆNDROLOGICA RAUDENSIS

SVAZEK 1, VYCHÁZÍ 15. 2. 2004     

Digitálně upravená verze vzácné nahrávky ochotnického operního souboru Vladimíra Klára (Roudnice n. L., 1956)

RNDr. Jiří Beránek, Mgr. Martin Tomas (ČRo Sever, Ústí nad Labem)

Historie tohoto unikátního dílka je vskutku pohnutá. Ochotnický operní soubor Vladimíra Klára, který v polovině minulého století působil na Roudnicku, byl tehdejším vedením města vyzván, aby pořídil studiový záznam některé ze svých písní. Vladimír Klár proto oslovil několik rozhlasových pracovišť; setkal se však s neochotou a opovržením. Náhoda tomu chtěla, že 8. listopadu 1956 byla souboru učiněna během vystoupení v Drážďanech nabídka k natočení ne jedné, nýbrž hned pěti skladeb - projekt se měl uskutečnit následujícího dne. Studio drážďanského rozhlasu se tehdy těšilo velké popularitě a to i přes nepříliš dobré technické zázemí - k záznamu zvuku se tu používalo tehdy již notně zastaralých Blattnerfonů, mohutných strojů, které namísto obvyklého magnetofonového pásku hltaly pásek ocelový  a to rychlostí 1,5 m / s ( ! ).  Kotouče vážily několik desítek kilogramů a čtenář si jistě umí představit, jak příjemná manipulace s nimi byla...

9. listopadu odpoledne byl záznam hotov a soubor se vlakem vydal na zpáteční cestu i s nahranými kotouči. Klárovo nadšení se však brzy změnilo v hořkost: Titíž činovníci, kteří jej  nabádali k pořízení nahrávky se nyní od výsledku distancovali - poukazovali zejména na fakt, že Blattnerfonů využívali k propagandistickým účelům Adolf Hitler a Josef Goebels. "Co s také páskem z oceli, kde a jak  jej chceš přehrávat, soudruhu?", řekl mu tehdy doslova předseda MěNV. "Věnuj se raději tomu, co umíš nejlépe - hrej a zpívej našim dělníkům v továrnách a zemědělcům na polích...".1)

Zklamaný Klár se o novou nahrávku již nikdy nepokusil. Ocelové kotouče pomalu chřadly ve sklepení roudnického gymnázia, odkud je koncem 60. let kdosi odvezl do Sběrných surovin. Úžasnou shodou náhod tím však historie nekončí. Kotouče se ocitly v krytém skladišti, sběrny, kde netrpěly rozmary počasí a byly brzy zavaleny jiným šrotem. V relativně dobrém stavu tak vydržely až do roku 1972, kdy je objevil dělník Karel Kůra, hudebník a nadšený fonoamatér. Ihned pochopil, s jakou vzácností má co do činění a nález oznámil pracovníkům Národního technického muzea v Praze. Ti se neodkladně dostavili a konstatovali, že pokud kotouče nesou nahrávku a nebyly vystaveny působení magnetického pole, bude možno obsah rekonstruovat - ještě funkční Blattnerfon byl totiž k dispozici v depozitáři muzea.

Nahrávka tak znovu spatřila  světlo světa po více než 15 letech. Byla přepsána na běžný magnetofonový pásek a odeslána k úpravám. Ty se však nikdy nepodařilo dokončit a další shodou okolností se částečně zpracovaný materiál ocitl ve fonotéce ČRo v Ústí nad Labem.

 15. června 1999 byla v ČRo Ústí nad Labem nařízena tehdejším ředitelem - ing. Miroslavem Müllerem - podrobná kontrola všech zvukových nosičů a záznamů, kterými rozhlas disponoval. Mezi magnetofonovými pásy, o kterých se vinou nedůsledné práce zodpovědné pracovnice  nevedla žádná evidence, byl náhodným poslechem objeven zmíněný drážďanský záznam Klárova souboru. Zaměstnanci včas pochopili, jaký poklad se jim dostal do rukou a rozhodli se snímek restaurovat za pomoci dostupných technologií. Poprvé tak vyšlo najevo, že každý z oněch pěti pásů neobsahuje jednotlivý opus, nýbrž na všech pěti pásech je nahrávka totožná a obsahuje pět skladeb!

Proč tehdy zvukaři v Drážďanech nahrávali pět skladeb pětkrát za sebou? ...Vysvětlení na sebe nedalo dlouho čekat: Přesnou spektrální analýzou nahrávek bylo zjištěno, že snímky zcela totožné nejsou. Objevily se drobné fázové posuny, rozdíly v intenzitě, jiný poloměr odrazu místnosti a konečně i nestejné spektrum zaznamenaného projevu. Řešení, ač na tu dobu nepravděpodobné, však existuje: Drážďanské studio již tehdy využívalo metody vícestopého záznamu a jednotlivé stopy byly zastoupeny samotnými Blattnerfony. Nahrávka Klárova souboru byla tedy snímána pěti nezávislými mikrofony na pět různých zařízení - proto  pět kotoučů ocelového drátu a následně i pět magnetofonových pásů. Pravdou ale je, že tehdejší technici si se synchronizací strojů příliš hlavu nelámali. (Existovala vůbec nějaká?). Neodbornými zásahy do hotového záznamu (především střihem letováním) vznikla "asynchronnost" drátů - tedy končila-li na prvním stroji skladba první, na druhém byla tato sotva v polovině a na třetím již třeba začínala skladba třetí. Zaměstnanci ČRo Ústí nad Labem byli tedy nuceni k uvažované rekonstrukci snímku použít jen pás jediný, ten nejzachovalejší. Pronásledovala je však smůla (že by prokletí nahrávky roudnického souboru pořízené původně na ocelový drát?). Magnetofonový pásek totiž nebyl ve fonotéce ČRo uložen v nejlepších podmínkách (vysoká vlhkost, značné teplotní rozdíly) a při manipulaci s médiem se toto doslova rozsypalo na drobounké částečky. Za štěstí v neštěstí  lze snad považovat alespoň to, že se zdařilo zachovat a rekonstruovat  jednu skladbu - tu, která byla na magnetofonové cívce nejblíže středu...

Zdařilý výsledek práce zvukařů a techniků lze nyní posoudit kliknutím na tlačítko umístěné vpravo od nadpisu tohoto článku. Laskavý čtenář si díky moderní digitální technice může učinit i představu o tom, jak asi nahrávka zněla v původní podobě (tedy pořízena pěti mikrofony): Stačí jen kliknout několikrát za sebou.

 

1) Skutečné příčiny negativních reakcí byly zřejmě daleko hlubší a plynuly z velmi specifických názorů, na Roudnicku již tradičních. Podrobnostem se bude

   věnovat některý z příštích článků.

zpět editorial  l  svazek 1