ACTA DÆNDROLOGICA RAUDENSIS

SVAZEK 4, VYCHÁZÍ  31. 8. 2005

 

 

HLEDÁNÍ PRAVLASTI - MODERNÍ POHLEDY

NA PŘÍČINY A PRŮBĚH RANĚ STŘEDOVĚKÉ

MIGRACE   PODŘIPSKÉHO   OBYVATELSTVA

 

(ČÁST IV. - VŠECHNY CESTY VEDOU DO ROUDNICE)

 

 

RNDr. JIŘÍ BERÁNEK, ÚSTÍ NAD LABEM

 

 

Když po roce 1990 padla některá zbytečná tabu, rozhodla se mladá generace archeologů otázku původu Podřipanů jednou provždy vyřešit; neměla však v rukách takřka nic… Starší práce k uzavření problému sotva přispěly a nové aktivity pak trpěly nedostatkem věrohodných faktů.

V roce 1999 přišla skupina odborníků s nápadem využít počítačových analýz - smyslem projektu bylo najít veškeré identifikovatelné geografické názvy, které by korespondovaly s běžnými roudnickými výrazy a vytyčily tak možnou trasu případného exodu. (Byla to zajímavá alternativa klasického terénního průzkumu – v otázce dochovaných artefaktů si vědci nečinili žádné iluze). Tým zajímala především jména stromů, substantiva jako „roudnice, dřevo, králici, resp. řepa“ Již první výsledky napověděly, že zvolená metoda bude velmi efektivní a když skupina pod vedením doc. Trnky (Katedra fosilních studií Mendelovy lesnické univerzity v  Brně) zveřejnila po čtyřech letech závěrečnou zprávu(1), způsobila tím doslova revoluci. Po desetiletích tápání nyní máme před očima fantasticky barvitý a dojemný obraz toho, co předcházelo vstupu Podřipanů na naše území. 

Nečekaným a vzdáleným domovem těchto statečných poutníků je podle Trnky et al. nevlídná, bažinatá krajina v sv. části evropského Ruska mezi Uralem a nízkými kopci Severnych Uvalov (mapa). Krátká prudká léta a dlouhé kruté zimy, tak typické pro oblasti blízko polárního kruhu, nedávaly místnímu ugrofinskému obyvatelstvu mnoho šancí žít v přepychu a klidu – malé obdélníkové chatrče (na kůlech ?), skromná úroda řepy a nekonečné hluboké lesy; to byl jediný majetek onoho hrdého, drsného lidu. Trnka uvádí, že po přelomu letopočtu existovala v oblasti řada malých osad, tzv děrevní (nepochybně dle použitého stavebního materiálu), z nichž některé byly velmi starobylého (drevněvo) data. V dochované ústní tradici si i dnes místní vyprávějí o slavné prastaré době (drevnosť), kdy právě dřevo sloužilo jako konstrukční prvek, jediné platidlo i palivo. Větších sídel zde bylo poskrovnu, zejména v blízkosti řek. Za centrum oblasti o rozloze cca. 250 000 km2 považují Trnka et al. bájný Sosnogorsk, možnou alternativou – zejména v pozdější době – může být i jižněji situovaný Rudničnyj. Ostatní sídla (Krasnoborsk, Lesnoj, Požeg) takový význam zjevně neměla (v této souvislosti si povšimněme krajově neadekvátního názvu Železnodorožnyj - zde může jít o izolovaný výkřik hereze).

Postupnou migraci etnika k jihu a jihozápadu autoři vidí jako důsledek zhoršených klimatických poměrů ve 3. a 4. století n.l.: Tlačeni bídou, divokými Laponci (tzv. lední Japonci; pozn. red.) i polárním medvědem lidé postupně opouštěli svá bydliště, aby se vydali na dlouhou, nebezpečnou cestu. Během zimy usilovně pochodovali; při prvním náznaku jara pak rozbíjeli tábory (již po několika dnech bohužel doslova), aby mohli vypěstovat nezbytné množství řepy na další zimu. Popíjejíce zkvašenou řepnou šťávu, holdovali muži divokým orgiím – ženy se mezitím věnovaly polní práci a ty zvláště vybrané pak prohledávaly okolní lesy, ve snaze najít svým rozjařeným protějškům omamné muchomůrky (nejlepší sběračky – gribnicy (2) - požívaly značných výsad, možná i na úrovni šamanů a náčelníků).

S příchodem zimy poutníci ještě jednou rozbili (tentokráte již definitivně) tábor, nechávajíce po sobě pouze hromady odpadků a název osady. Mezi lety 310 a 400 n.l. tak po trase vystavěli a opět zničili řadu podobných sídel – když po roce 400 dospěli na úroveň Moskvy, některá jména brzy upadla v zapomnění, jiná (jako Krasnoborsk, Borovici, Dubna) zůstala živá alespoň v lidových zkazkách. Po roce 450 n.l. již nacházíme geografické důkazy exodu na východních hranicích Střední Evropy. Jednotlivé skupinky se probíjely stepí, často se mísily s lokálními slovanskými etniky a u nich pravděpodobně poznaly i možnost domestikace divokého králíka – později důležité obchodní komodity. V blízkosti dnešního Lvova poutníci založili Dubno a Javorov, aby vzápětí táhli přímo k západu; v Polsku po nich zůstalo Dubiecko, Bukowsko a Jedlicze (jeden z kmenů, který táhl poněkud jižněji, zjevně přispěl ke vniku pozdějšího slavného letiště Tri Duby (3)).

Na naše území vstoupil hlavní proud exulantů před rokem 500 n.l. – důkazem nechť jsou osady Jablunkov, Háj ve Slezsku, Pustá Polom, či Králíky; další trasa pak již nepřipouští sebemenší pochybnosti, zejména díky doprovodnému archeologickému výzkumu (Pardubice (4), Uhlířské Janovice, Kouřim, Kostelec nad Černými Lesy, Řeporyje, či Řepy). Zdá se přitom, že umění pálit dřevěné uhlí poznali Podřipané až v České kotlině – z Ruska ani Polska nejsou žádné adekvátní názvy známy; je nicméně možné, že první pokusy proběhly již během ztékání Jeseníků (Uhelná).

Po příchodu do pražské oblasti se kmeny stočily k severu a podél Vltavy dospěly do míst, která jim nápadně připomínala někdejší domovinu – vlhký, bažinatý kraj s jediným dominantním vrchem; kraj tak nehostinný, že jej budoucí Podřipané obsadili prakticky bez boje (cca 550 n.l.). Dovolujeme si při této jedinečné příležitosti znovu zmínit slova Kosmovy kroniky: Do jejich dnešní vlasti Čechy přivedl praotec Čech. Vyvedl stařešiny kmene na Říp, odkud jim ukázal úrodnou zemi, kterou pak osídlili. Je jisté, že slovanský kmen Čechů, který přišel do země labským údolím patrně jako poslední, obsadil území na jih od Řípu až k Berounce. Jejich sousedy byli na severu Lemuzi (dnešní Středohoří) a na severozápadě Lučané (Žatecko). Byl pak snad kraj mezi Řípem a Středohořím „zemí nikoho“? „V žádném případě“, píše Trnka. „Kmen Čechů se na jih uchýlil proto, že teritorium severně a severovýchodně od Řípu bylo již obydleno lidem drsným a nebojácným, lidem silné vůle, lidem pracovitým a cílevědomým“.

Mozaika je tedy konečně sestavena - střípky se mění v dlaždice a ty vytvářejí úžasný obraz minulosti. Dejme proto závěrečné slovo Trnkovi: „Po kruté anabázi se jedinečné podřipské etnikum zaslouženě ocitá v nové vlasti. Bájný praotec Čech proto není jeho praotcem a Podřipan není Čechem. A byť dlouhá staletí koexistence téměř setřela druhdy značné rozdíly antropologické i jazykové, zůstává Roudnice a okolí živým svědkem stěhování národů v té nejčistší podobě“.

 

(1) Trnka, E. et al.: Počítačová analýza dochovaných geografických názvů ve vztahu k možné trase exodu Podřipanů, Mendelova lesnická univerzita, Brno 2003 

                              

(2) Název gribnica vede Trnku k úvaze, zda si po příchodu na Roudnicko lidé nepovšimli unikátního tvaru jediného vrchu v oblasti a z nostalgie tento nenazvali „Grib“, což mohlo později vyústit ve známé jméno „Říp“.

 

(3) Po vykácení dubového pralesa a rozbití tábora byly poslední tři duby ponechány pro účely šamanů; sloužily tedy jako posvátný háj. Území již nebylo znovu zalesněno, čehož o řadu století později využili hrdinní protinacističtí povstalci.

 

(4) Spařená dubová kůra byla zřejmě výchozím materiálem pro zvláštní druh destilátu – tzv. dubice (cf. hruškovice, ořechovice, slivovice, třešňovice, meruňkovice, borovička). K zahájení výrobního procesu udílel šaman příkaz ve znění „par dubice !“

 

 

index  >  editorial  >  svazek 4  >  hledání pravlasti