ACTA DÆNDROLOGICA RAUDENSIS

SVAZEK 1, ČLÁNEK VYCHÁZÍ  22. 5. 2004

HLEDÁNÍ PRAVLASTI - MODERNÍ POHLEDY

NA PŘÍČINY A PRŮBĚH RANĚ STŘEDOVĚKÉ

MIGRACE   PODŘIPSKÉHO   OBYVATELSTVA

(ČÁST DRUHÁ - PRAVDA SE NEHODÍ)

RNDr. JIŘÍ BERÁNEK, ÚSTÍ NAD LABEM

S koncem 1. světové války a následným rozpadem Rakousko-Uherska vzniklo samostatné Československo. Nadšená vlna češství se mezi lidmi šířila s nebývalou intenzitou a bylo nutno ji podpořit novými důkazy o dávném nároku tohoto národa na Českou kotlinu. Do boje vytáhli historici i archeologové a brzy se dostavily první "výsledky".

Práce byly zahájeny také na Roudnicku; v Chodovlicích nalezeno slovanské pohřebiště s typickou výbavou jednotlivých hrobů - záušnicemi, mincemi, perlami apod. V širším okolí se dále vyskytovaly již zmíněné rané žárové pohřby (viz ADR, sv. 1). Od samého počátku však odborníci naráželi i na hroby jiné, daleko záhadnější - čtenář jistě vytuší, jaké...  Zatímco o prvně zmíněné skupině psal s pompou denní tisk jako o "konečném políčku sudeťácké archeologii",  znepokojivé nálezy z okolí Travčic, Hrobců a zejména pak vykopávky na linii Vražkov - Ctiněves - Libkovice se publicity nedočkaly. Ba naopak - v létě roku 1927, kdy počet "nepohodlných" pohřbů dosáhl jedenácti, museli vědci další práce v uvedených lokalitách okamžitě zastavit, prý na příkaz samotného Masaryka... Dokumentace byla zabavena, odvezena na "neznámé místo", archeologové zavázáni slibem absolutní mlčenlivosti a nadějnou oblast v Travčickém lese obsadila armáda, údajně z důvodů "dlouhodobého taktického cvičení".

Zdálo se, že problém je vyřešen jednou provždy - jasné důkazy byly podány, ty méně vhodné odstraněny a Roudnicko se stalo jasnou a nezpochybnitelnou baštou slovanství... Našel se však člověk, jenž kolektivní nadšení nesdílel: Antonín Jedlička, profesor Podřipského gymnázia a velký znalec místních dějin se prvních vykopávek v Travčickém lese osobně zúčastnil; dobře tedy věděl, co bylo obsahem nalezených hrobů. "Jak někdo může", řekl jednou rozhořčeně, "tak okatě falšovati dějiny? Což nikdo z nich nečetl Kosmovu kroniku?" Jedlička tu zjevně narážel na skutečnost, že podle Kosmy vyvedl praotec Čech stařešiny na Říp, odkud jim ukázal úrodnou zemi, kterou pak Čechové osídlili. Je přitom jisté, že tento kmen (který přišel údolím Labe nejspíše jako poslední) obsadil území jižně od Řípu až k Berounce; jeho sousedy byli ve Středohoří Lemuzi, na JZ pak Lučané. "Koho potom", ptal se Jedlička, "hledati na sever od Řípu?  Medvědy snad? Pravím vám, že nikoli; mocného a pracovitého lidu byste zde nalezli - a Čechové to rozhodně nebyli...".

Aby dokázal pravdivost svých slov, rozhodl se učenec pokračovat ve vykopávkách ilegálně; za pomoci bývalého studenta Stanislava Wurzela proto shromáždil veškeré dostupné informace a materiály (byl mezi nimi zřejmě i fragment deníku Otce Hornbauma - Jedlička jej totiž nápadně často citoval). Po zralé úvaze zvolili oba nadšenci katastr obce Ctiněvsi u jv. úpatí Řípu; byla v tom i nemalá dávka škodolibosti, protože podle zastánců slovanských kořenů roudnického lidu se právě zde měl nacházet hrob praotce Čecha. A dlužno říci, že Jedličkův políček do tváře odpůrců byl vskutku impozantní: 12. září 1934 počali badatelé ohledávat nenápadnou elevaci v remízku, zhruba 400 m sv. od lokality "Na Ovčíně", aby hned následujícího dne rozpoznali kruhový půdorys něčeho, co považovali za dávno zničenou stavbu. Jaké však bylo jejich překvapení poté, co odkryli svrchní vrstvu půdy a kamenů ! Namísto základů stavby nalezli mělký kruhový příkop; uvnitř samotného objektu pak odkryli devět jam o průměru přibližně 120 cm. Osm z nich bylo uspořádáno rovněž do kruhu a orientováno podle světových stran; devátá jáma tvořila jakýsi geometrický střed. Detailní průzkum obvodových jam odhalil množství drobných kostí - Jedlička je na místě nedokázal přesně identifikovat, domníval se ale, že patří králíkům, resp. zajícům. Skutečný poklad nicméně skrývala až jáma centrální: Badatelé zde pod nánosy hlíny, střepů a úlomků dřevěného uhlí nalezli překrásnou antropomorfní sošku, pečlivě vyřezanou z dubového monolitu; ta podle Jedličky reprezentovala prastaré, "až dosud neznámé kunikulární božstvo" (kresba od S. Wurzela). Nyní začínal být jasný i smysl celého komplexu - jednalo se zřejmě o důležité kultovní místo starých Podřipanů, o jakousi kombinaci svatyně a významného astronomického bodu. Jedlička se domníval, že soška byla původně vztyčena v centrální polosférické jámě a kromě náboženského významu měla i funkci gnómónu. Skutečnost, že vrchol Řípu se nachází přesně na sever od objektu, autorovy závěry jen potvrdila.

Po dokonalém zaměření a dokumentaci lokality (Jedlička ji pracovně nazval "svatyně zajíce") se dvojice přesunula k východnímu úpatí hory. Jedlička předpokládal, že další zajímavé objekty se mohou nalézat, podobně jako v předchozím případě, někde na astronomicky významné linii Říp - křižovatka cest Libkovice - Kostomlaty. Již 11. října 1934 byli badatelé úspěšní: Ve vzdálenosti pouhých 290 metrů zjz. od zmíněné křižovatky, tedy nedaleko severního okraje Kostomlat nalezli v mírné terénní depresi kamenný zásyp. Nikde v okolí se něco podobného nevyskytovalo; Wurzel proto kameny odstranil a pokusně vykopal několik sond. Ve směsi ornice a drobných úlomků čediče identifikoval další drobné kosti - bylo tedy jasné, že místo skrývá něco opravdu zásadního. O dva dny později stáli oba archeologové v tichém úžasu nad dokonale zachovaným hrobem dítěte. Mrtvolka ležela na zádech, s hlavou orientovanou k severu; v pravé ruce pak držela namísto obvyklé mince králičí (?) lebku. Další kůstky (včetně části hřbetu) se nacházely poblíž (Jedlička je na fotografii označil čísly 2 - 4). Četné kousky dřevěného uhlí potvrzovaly, že hrob patří stejné kultuře, která postavila i svatyni u Ctiněvsi. Nyní bylo nade vší pochybnost to, co Jedlička předpokládal už dávno: Podřipsko muselo v minulosti hostit vedle Čechů i kmeny, které do všeslovanského obrazu naprosto nezapadaly. Šlo zřejmě o lid, výrazně orientovaný na animální kulty, lid s praktickou znalostí astronomie, národ umělců a sofistikovaných zpracovatelů dřeva. Do zápisníku si Jedlička se zadostiučiněním poznamenal: "Ne oni, nýbrž já ukáži, kdo jest skutečný Roudnický lid a odkud do tohoto kraje přišel. Budu to já, kdo pravdivě popíše nejstarší dějiny Podřipska bez povinné úlitby směšnému slovanskému  komplexu vícecennosti. Nehodlám nadále snášeti tu ubohou masarykovskou lež..."

V mapě se brzy objevily další lokality; do března 1936 jich jen v okolí Roudnice bylo - viz mapku - celkem 24 (v Travčickém lese i nadále hospodařila armáda) a Jedlička pomalu, ale jistě sestavoval obraz dávné civilizace. Bylo jasné, že "protoroudnické kmeny" (autorův pracovní termín) obývaly prostor na sever od nynější linie Mšené - Straškov - Horní Beřkovice až k Labi; nejsevernější výspou pak byl již zmíněný Travčický les, o který se roudničtí zřejmě nejednou utkali s kmenem Ljutomericů. S výjimkou Řípu a okolí bylo celé teritorium  pokryto hustými, bažinatými hvozdy: Kmen Čechů, orientovaný spíše na zeměděství se proto usídlil jižněji. Známky trvalého osídlení vykazovaly lokality Nučničky, Hrobce, Vetlá, Kleneč a zejména Krabčice; centrem celé oblasti pak byla nepochybně Roudnice; k velké Jedličkově lítosti zde ale vykopávky nebyly dost dobře možné... Obyvatelstvo se živilo rybolovem, sběrem a  zřejmě i výrobou dřevěného uhlí - jeho nálezy v hrobech a svatyních to jednoznačně potvrzovaly.

Jedličkovy velkorysé a poněkud neopatrné aktivity však neunikly úřadům - 21. dubna 1936 byl učenec předvolán na Četnickou pátrací stanici, sepsán s ním protokol o zabavení nasbíraných materiálů, kreseb, map i fotografií  a veškerá další činnost  s okamžitou platností zakázána. Pod pohrůžkou propuštění ze státních služeb se nešťastný badatel stáhl do soukromí a přestal se stýkat i s Wurzelem (ten před vypuknutím 2. světové války emigroval do Švýcarska a o jeho dalším osudu není nic známo). Z dnešního pohledu není na postupu tehdejších orgánů nic neobvyklého - sudetští Němci se ozývali čím dál, tím hlasitěji a zpochybňovat letitý nárok Čechů na Podřipsko naprosto nebylo v zájmu ohroženého československého státu. To ale zahořklý Jedlička nechápal - zbylé dokumenty proto pečlivě ukryl na půdě svého domku v Klenči a do záznamníku si napsal "Dá Bůh a pravda jednou vyjde najevo. A nebudu-li to přeci jen já, přijde  někdo jiný. Oni svoji lež neobhájí ! "

"Někdo jiný" přišel dříve, než by kdokoli předpokládal: Jedličkovy aktivity a objevy nebyly nápadné jen československým úřadům - po dokumentech již delší dobu významně pošilhávali i za hranicemi... 15. března 1939 překročily jednotky wehrmachtu hranice okleštěné republiky a jen o dva dny později zabušilo na dveře Jedličkova domu gestapo. Zatímco dva muži nelítostně pročesávali místnost po místnosti, byl Jedlička samotný podroben ostrému, byť korektnímu výslechu. Záhy pochopil, že tito pánové se nezastaví před ničím - s těžkým srdcem jim tedy vydal vše, co měl ještě ukryto; doufal, že tím celá záležitost skončí. Mýlil se - gestapáci jej vyzvali, aby se ihned oblékl a doprovodil  je k autu. Následující čtyři dny byl nemocný a rezignovaný učenec vyslýchán v Litoměřicích; pod palbou dalších nepříjemných otázek řekl vyšetřovatelům vše, co o problematice věděl. Byl propuštěn teprve 22. března ráno - zlomený a otřesený se vrátil do Klenče, kde v izolaci a zapomnění strávil zbytek života. Zemřel o necelé dva roky později a je pochován (jak symbolické) ve Vražkově.

Velký zájem Němců o Jedličkovy práce nebyl náhodný. Dokument, po válce náhodně objevený v archivu ústeckého gestapa totiž ukazuje, jak pečlivě a podrobně se nacistická mašinerie záležitostí zabývala: Ve zprávě berlínského "Říšského úřadu pro rasy a přesidlování" z 19. listopadu 1941 se píše doslova: "Obyvatelstvo Roudnice a okolí vykazuje jen málo  židovských, respektive slovanských znaků a proto vyžaduje zvláštní pozornosti". Výslechy vysokých důstojníků SS, které probíhaly po válce dokonce naznačily, že Reinhardt Heydrich hodlal v rámci svých germanizačních "opatření" vyčlenit Podřipsko z Protektorátu a udělit mu zvláštní statut "říšského území". Jeho nástupce, nechvalně známý K.H. Frank, nicméně nadšení svého předchůdce ve funkci protektora nesdílel a k uvedenému administrativnímu kroku nikdy nepřistoupil - zřejmě se domníval, že postupná germanizace českého území je nutná tak jako tak a vyčleňovat zde menší enklávy předem je vcelku zbytečné...

S obnovou samostatnosti svitla naděje, že se někdo chopí Jedličkova dědictví a bude v započaté práci pokračovat. Byl to ale krutý omyl - jestliže masarykovský režim považoval podobné výzkumy za nevhodné, postavili se komunisté k věci zcela jednoznačně - archeologie slouží lidu a buržoazními nesmysly se zásadně nezabývá...

pokračování příště

 

index  >  editorial  >  svazek 2  >  hledání pravlasti 2