ACTA DÆNDROLOGICA RAUDENSIS

SVAZEK 1, VYCHÁZÍ  29. 2. 2004

HLEDÁNÍ PRAVLASTI - MODERNÍ POHLEDY

NA PŘÍČINY A PRŮBĚH RANĚ STŘEDOVĚKÉ

MIGRACE   PODŘIPSKÉHO   OBYVATELSTVA

(ČÁST PRVNÍ - NÁZNAKY A POCHYBNOSTI)

RNDr. JIŘÍ BERÁNEK, ÚSTÍ NAD LABEM

 

Od nepaměti je kraj kolem Řípu domovem bodrého, ale pracovitého lidu - lidu s velkým srdcem, lidu prostého a upřímného. Podřipané se hrdě hlásí ke svému češství, potažmo slovanství a není jistě náhodou, že právě zde bylo jedno z center českého národního obrození.  Předpokládá se, že podřipské etnikum tvořilo součást mohutné vlny stěhování národů v 7. století po Kristu; slovanské kmeny tehdy opouštěly svoji pravlast mezi Vislou a Donem, míříce k západu a Podřipané byli vždy považováni za přirozenou součást tohoto exodu. Již koncem 19. století však někteří ambiciózní němečtí učenci (domnívajíce se, že  svým charakterem Podřipsko nikdy zcela neztratilo původního předslovanského ducha) poukázali na jisté nesrovnalosti, zejména v lingvisticko-antropologické rovině. Vynikající znalec češtiny a východních jazyků obecně, jenský profesor Heinrich Leipa (1894), například upozornil na řadu jazykových prvků (1), které se ve slovanských dialektech běžně nevyskytují (odlišné skloňování některých podstatných jmen, jedinečná forma imperativu, apod.). Také známý vídeňský antropolog dr. Joachim Stubbe (1898) si všímá znaků, které mají s čistě slovanskou povahou zdejšího osídlení jen málo společného; uvádí m.j. pomalejší reakce, svérázné myšlení i dobře patrné odchylky v distribuci podkožního tuku obličeje (2). V atmosféře sílícího nacionalismu a vypjatého obrozenectví však u nás takovým hlasům jen málokdo naslouchal - dlouholeté neúspěšné pokusy o nalezení hrobu praotce Čecha již tak vyvolaly dostatek ohnivých sporů a nebylo radno k nim jakkoli přispívat. Skutečností ovšem zůstává, že ani zdaleka nešlo jen o tyto izolované práce německých odborníků: Konkrétní, byť sporadické archeologické nálezy (zde zmíníme alespoň dva z nich) totiž naznačily křehkost všeobecně přijímaných historických schémat již dříve:

V létě roku 1880 narazila skupina dělníků při opravě krátkého úseku železniční trati Praha - Drážďany (zhruba v prostoru dnešního hněvického nádraží) na několik mělkých jam, plných zvířecích kostí. Přivolaný traťmistr nechal kosti vyházet; ukázalo se přitom, že kromě nich jámy obsahovaly i 11 částečně zachovalých dřevěných sošek. Osobně o tom sepsal následující krátkou zprávu: "V ranních hodinách dne 22. srpna L.P. 1880  při hloubení příkopu celkem devět nalezeno jam, any do kruhu učiněny. Jejichž obsahem drobné kosti, item necelý tucet panáků, vůčihledně dřevěných. Místo kázal jsem vyfotografovati, kostí spáliti, též jam pečlivě zasypati. Panákové ku obveselení a poučení pak dítkám v Hvěvici darováni". Nadřízený úředník necítil potřebu o věci dále informovat a zprávu založil do šanonu - byla stručná, jasná, i traťmistr postupoval dle předpisů;  proč tedy na sebe - zcela zbytečně - poutat pozornost... 

Druhý ze zmíněných nálezů je popsán a zdokumentován podstatně lépe: V podvečer dne 16. 10. 1881 si Antonín Bříza, hrobník ve Straškově, povšiml velkého množství neobvyklých tmavých předmětů na dně hrobu, který z příkazu faráře Hornbauma právě hloubil. Několik jich vzápětí našel i v čerstvé suti – vyskládal je tedy poblíž a rychle pokračoval v práci, protože se začínalo stmívat. Půda však byla vysušená a tvrdá; s vědomím, že za světla již dílo nedokončí, tak Bříza odešel do márnice pro petrolejovou lampu, aby mohl v kopání pokračovat. V její záři objevil na dně hrobu úlomky zvířecích kostí a po několika dalších minutách narazil i na zbytky lidské páteře, lopatku a spodní čelist. Bylo to nanejvýš překvapivé: V této části hřbitova se – alespoň dle Břízových zkušeností a co jeho paměť sahala – nikdy nepohřbívalo; dokonce i sebevrazi měli své místo o několik desítek metrů dále ! Nalezené ostatky nicméně pietně uložil ke dříve vykopaným předmětům a s vědomím dobře vykonané práce spočinul na márách vedle kteréhosi nebožtíka - jako starý mládenec tu byl ostatně doma…

Heinrich Hornbaum, ambiciózní duchovní pastýř a zapálený amatérský archeolog byl objevem doslova nadšen: Nechal sice ostatky přikrýt slámou, protože pohled na ně by byl v průběhu ranní mše (byť jen mše za chudého domkáře) nevhodný; jakmile však obřad skončil, odešel farář zpět k jámě a jal se materiál zkoumat s netrpělivostí sobě vlastní: V té době již bylo známo, že první Slované pohřbívali své mrtvé žehem. Nálezy takových hrobů byly v okolí časté a nikoho příliš nevzrušovaly - nebylo v nich nic pozoruhodného, snad kromě sporadických milodarů a úlomků popelnic. Faráře však znepokojovalo něco jiného: Slovanské žárové pohřby se nacházely bez výjimky v menší hloubce. A zde měl před sebou něco úplně jiného!

S maximální obezřetností probíral se Hornbaum nalezenými předměty. Keramické střepy vykazovaly stopy šňůr a hřebene, jiné úlomky byly zdobeny jamkami a dokonce otisky látek, či rohoží. V podlouhlých dřevěných artefaktech rozeznal farář jakési bůžky; co jej však zaujalo nejvíce, byly zbytky dřevěného náramku vykládaného jantarem. V případě drobných kostí si nebyl zcela jist; domníval se ale, že může jít o zbytky druhu Orycholagus cuniculus. Něco podobného dosud nikdy nespatřil - až do večera proto pečlivě zakresloval do deníku jednotlivé nálezy a ke každému přidal detailní popis (deník byl později považován za ztracený, přesto se krátce objevil ještě před 2. světovou válkou). Jako duchovní pastýř si ale Hornbaum nemohl dovolit záležitost medializovat: Spokojil se proto s podáním zprávy litoměřickému biskupství a s krátkou zmínkou v ACTECH. Ostatky nechal s pietou pohřbít na místě nálezu, ponechav si jen několik nejzajímavějších artefaktů. Břízovi poručil vykopat jiný hrob a tím celá záležitost (alespoň prozatím) skončila.

Cílevědomý badatel by z indicií zcela jistě vyvodil pozoruhodné závěry již tehdy; konstatoval by například, že uniformní představa  o keltsko-germánsko-slovanském prostředí tu doznává trhlin, neboť kult (?) zvířecích kostí - potažmo hlodavců - působí ve spojení s dřevěnými artefakty  nanejvýš podivně... Leč moderní doba takovým objevům a hypotézám nepřála: V roce 1914 vypukla ničivá válka a za svého císaře svorně umírali Češi i Němci. Výkopy byly nyní hloubeny pro zcela jiné, daleko méně vznešené účely...     (pokračování příště)

 

(1) Leipa, H.: Sprache der Raudnitzer Stämme, Zeitschrift für Linguistik, Jena 1894   (zpět)

(2) Stubbe, J.:  Die raudnitzer Stammeseigenheit, Archaeologica Austriaca, Wien 1898  (zpět)

 

 

index  >  editorial  >  svazek 1  >  hledání pravlasti