Ing. Milivoj Hase, Litoměřice: Vážená redakce, velmi se zajímám o místopis Roudnice a okolí. Ve starších mapách nacházím celou řadu názvů, které nejsem schopen přiřadit k reálným útvarům, či událostem (např. Merhowi kopec, Pod haje M, Propadeny (V Sovici), Pod sadi  a zejména pak jméno Na oporcio - výřez z mapy přikládám). Jak máme těmto jménům rozumět a jaký je jejich dnešní význam?

 

 

Odpověď panu Milivoji Hasemu:

 

Vážený pane Hase, místní názvy obecně prošly velmi komplikovaným vývojem a po dlouhou dobu se předávaly pouze díky ústní tradici. Teprve systematické mapování území během 18. a 19. století přineslo určitý řád a jednotlivé lokality dostávaly svá (byť ne ještě definitivní) jména. Situace byla navíc komplikována faktem, že rakouští mapéři měli problém s místními dialekty a do svých děl zanášeli názvy tak, jak jim rozuměli foneticky, pokud ovšem nebylo možné je přímo přeložit (např. Nové Město - Neustadt, či Vrch třípánový - Dreimannerstein / Dreiherrn Stein Berg). Vznikaly tak úsměvné zkomoleniny, které neměly s němčinou naprosto nic společného (Chomutov - Komotau, Lovosice - Lobosic, Klapý - Klappay, Písty - Pist, Krupka - Graupen, Duchcov - Dux, Soběchleby - Sobochleben, apod). Jen velmi neradi ponechávali názvy původní, pro něž neměli rozumný ekvivalent (Na ladech - Na ladech, Bezděkov - Bezdekow, Za hospodou - Za hospodau). Proto je obtížně starší názvy dešifrovat, nicméně po konzultaci s odborníky se o to pokusme:

 

Merhowi kopec byl staršími badateli považován za Myrrhový a logicky se předpokládalo se, že zde bylo staroslovanské, nebo dokonce germánské obětiště. Dnes ovšem víme, že jako bývalý vojenský prostor viděla tato lokalita řadu vážných nehod i úmrtí a proto  novodobí kartografové uvádějí v mapách název Mrchový (mimochodem - buďte rádi, milí čtenáři, že doma nemáte nějakou tu merhu).

 

Jméno Pod haje M představuje toliko chybu kresliče, který nesprávně vyhodnotil prostý výraz Pod hájem. Tento lapsus je pochopitelný vzhledem k rozsahu zadaného úkolu, jazykovým schopnostem odpovědného důstojníka a spěchu, v jakém armáda mapy pořizovala.

 

Lokalita Propadeny se dnes uvádí jako V Sovici (vrch Sovice je druhou nejvyšší horou na okrese Roudnice - 241 metrů nad mořem); jedná se o výraznou obloukovitou depresi, zřejmě o bývalý lom nebo pískovnu. Lze tak odvodit  i původní název Propadení, neboť rakouští důstojníci mívali notorické problémy s vokály i a y  - tuto skutečnost si lze snadno ověřit na adrese http://oldmaps.geolab.cz.

 

Co se týče jména Pod sadi, domníváme se, že vnímavému čtenáři není třeba nic vysvětlovat - rakouská armáda totiž ani zdaleka nebyla jedinou skupinou, která mluvnici považovala (a stále považuje) za zbytný přežitek.

 

Nejsložitějším a také nejzajímavějším úkolem však bylo objasnění názvu Na oporcio - ten se vyskytuje na mapovém listu Gradkartenblatt Zone 4 Colonne X Section N.O. z roku 1878 (poblíž obce Hostenic v katastru Brozan). Smysl je teoreticky jasný: Udává se zde místo tak, jako to činí jiná podobná jména v češtině (Na panském, Na Spálence, Na Knížecí). Ale i nynější znění Na oporci zůstává přesto záhadou; slovo oporec totiž v našem jazyce neexistuje: Nejbližším podobným termínem zůstává opor (opora, podpora, podpěra, odpor). Vyjdeme-li z analogie dozor - dozorec / opor - oporec, můžeme oporce považovat za lidumila, který v dávných dobách poskytoval pomocnou ruku těm nejchudším z nejchudších. Po smrti mu pak byla prokázána čest býti pohřben kdesi na daném pozemku. To je ale málo pravděpodobné - místní by tak nazvali mohylu, křížek, kapličku,  nikoli však území o rozloze takřka 3 km2 (!). Nabízí se tedy otázka, zdali nejde o zkomoleninu původního jména Na oporcích, což by znamenalo existenci hromadného pohřebiště chlebodárců a filantropů. Není to nicméně pravděpodobné. Pole jsou častým cílem přívalových dešťů a splachů a přesto nebyla v níže položeném údolí objevena byť jen jediná lidská kost či jakýkoli jiný důkaz takové nekropole.

Připusťme tak výklad zcela jiný, hraničící dle úsudku redakce takřka s jistotou: Lokalita se mohla prostě a jednoduše jmenovat Na oborce (malá obora, tj. oborka; vidíme je i dnes v blízkém okolí). Plozivní souhláska b je ovšem snadno zaměnitelná za lépe vyslovitelné p a toto se časem nepochybně událo (nechť si laskavý čtenář záměnu vyzkouší, bude s námi jistě souhlasit). Výraz oporce poté začalo obyvatelstvo chybně chápat jako množné číslo (tj. plurál) a ve spojení s předložkou Na proto došlo k prvnímu kritickému zmatení pojmů. Definice místa se pro chudé hostenické sedláky, resp. nevolníky stala definicí směru (kam?) stejně, jako ji chápeme i dnes (ulice Na Luka, K Zahrádkám, Ke Stromkům). Není tedy divu, že při známé slabosti Podřipanů skloňovat podstatná jména zcela jinak, nežli ostatní lidé, odpovídali místní na dotaz "kampa to zase dou" slovy: "No kampa asi - Na oporci...".

To byla ovšem jen iniciální fáze celkového osudu výše zmíněného názvu, protože lokálnímu místopisu nasadil absolutní korunu až přesný a snaživý rakouský poddůstojník, jménem Anton Bellschan (22. Jäg. Baons), mapující v létě roku 1877 danou oblast. Z vyprávění místní dynastie statkářů víme, že poté, co dorazil na zmíněnou lokalitu, oslovil svobodného sedláka Worlitschka, jenž v potu tváře oral své pole a na otázku vojáka ohledně gruntu mu sedlák po pravdě odpověděl. Jejich dialog prý zněl přibližně takto: "Wie lautet der Name dieses Feldes"? "Na oporci", odvětil Worlitschek nerudně. "Wirklich?", optal se mapér, "wirklich na oporci"? "Na oporci, jóóó..."

 

ccc

 

Příspěvek redakce:

Z roudnických receptů a kulinářských tajemství

 

Milí čtenáři, od této chvíle se budete více či méně pravidelně setkávat se specialitami, které jsou hybnou pákou roudnické gastronomie. Dnes Vám předkládáme odvážný recept židovického gurmána pana Josefa Zajíce, který nám napsal: "Vážená redakce, nová doba chce i nový nápad. Náš mikroregion potřebuje turisti jako sůl a proto vyjdeme vůstrety také takovým, kdo se u nás nemohou chutně najísti - přijedou povětšinou z muslimských zemí a nejsou schopní polknout většího sousta, protože jim v tom brání buďto hustý plnovous či-li bíbr, nebo hadrová maska s úzkým výstřihem či-li bůrka". Ve svém e-mailu pan Zajíc prezentuje pozoruhodný recept, který by tyto handicapované nešťastníky mohl nejen nasytit, ale též duchovně uspokojit; redakce jej tedy po redakční a jazykové úpravě  přetiskuje:

Králík ála Kaida

Suroviny: Jeden živý králík, pevná podložka, izolepa, 10 m zvonkového drátu, nůž, kleště, elektrická rozbuška, plochá baterie, 5 dkg plastické trhaviny, gumová rukavice, uzavřený prostor (nejlépe zděný), špachtle, střední kastrol, jídelní náčiní.

Příprava: Živého králíka fixujeme izolepou k pevné podložce (je třeba se vyvarovat nechtěného hlodnutí). Za pomoci nože zbavíme konce zvonkového drátu izolace v délce asi 20 mm a kleštěmi připevníme dva nejbližší konce k rozbušce – na polaritě nezáleží (v této fázi se ovšem vyvarujeme styku zbývajících konců drátu s baterií). Z plastické trhaviny vymodelujeme kuličky o velikosti průměrných bobků, které po navlečení rukavice postupně zasouváme do řitního otvoru králíka. Otvor následně upěchujeme rozbuškou. Podložku s králíkem umístíme v uzavřeném prostoru a dostatečně se vzdálíme (nejlépe za roh). Volné konce drátu přiložíme ke kontaktům baterie – na polaritě opět nezáleží – vyčkáme exploze a do připraveného kastrolu co nejrychleji vkládáme upraveného králíka (pracujeme špachtlí). Podáváme za tepla a co nejrychleji, protože pochoutka je z pochopitelného hlediska značným lákadlem pro létající hmyz.

ccc

Příspěvěk redakce na základě žádosti Hvězdárny a planetária hlavního města Prahy:

S účinností od 1.7.2006 se dle sdělení IAU zavádí na návrh roudnického městského zastupitelstva nové souhvězdí CUNICULUS AUSTRALIS (Jižní králík), zkratka CnA. Jde o souhvězdí typicky letní (RA = 17h 22m, DEC = -18° 33´), ale velmi obtížně viditelné; zaujímá totiž plochu pouhých 82 čtverečních minut. Unikátní fotografie byla pořízena 24.6.2006 ve 23:15 přístrojem Konica-Minolta Dynax 5 D v ohnisku 80 mm, expozice 8 sekund. Pro snadnější orientaci jsme do snímku vložili kresbu souhvězdí tak, jak ji prezentuje IAU.

ccc

 

Jiří Paroubek: Příjmení Paroubek pochází jako zdrobnělina z nářečného apelativa paruba neboli paseka. Dalším původem je nadávka sedlákům u Městce Králové.

Odpověď panu Jiřímu Paroubkovi:

 

Vážený pane Paroubku, obecné podstatné jméno je dnes – bohužel – stále častějším jevem. Redakce se domnívá, že Váš případ spadá do tzv. zdrobnělin; v konkrétní situaci sázíme na bezcenný, velmi nepovedený výkon sadaře . Podobných jazykových hříček ovšem známe celou řadu: Vezměme například výraz „topolánek“. Může se jednat o hanebně nepatrný, života neschopný exemplář stromu, zvaného topol (ty ostatně v celé Evropě vyhnívají a jsou hromadně káceny). Slovo „bursík“ - z anglického bur seek, tj. ostnatého plodu hledati, je nepochybně dalším příkladem takové lingvistické pasti. Analyzujme též termín „kalousek“: Z hlediska roudnického tu vidíme imperativ „kal ousek“; jinými slovy  pokálej (expr. poser) část cesty. Jde nicméně o věc tak nepřehlednou; že ji budeme nadále zkoumat.

 

ccc

 

MuDr. Přemysl Buk: Vážená redakce, jsem pravidelným čtenářem vašeho občasníku. Velice rád čerpám nové vědomosti o kraji tak záhadném,jako je Roudnicko. Vaše dílo považuji za velice seriózní, proto předpokládám, že chybu, na kterou chci upozornit, nezpůsobila nevědomost, ale tiskařský šotek. Vrchol Řípu se nenachází v 472 m nad mořem jak uvádíte, nýbrž jen v 455,5 metrech. Prosím, uveďte vaši informaci na správnou míru. Děkuji.

Odpověď panu doktoru Bukovi:

 

Kterak již uvedl v reakci na Vaši připomínku pan Pláclav Sukovec, Wikipedia uvádí (citujeme): "Říp je čedičová kupa – pozůstatek třetihorního vulkánu – dnes již značně snížená zvětráváním, se silnými suťovými vrstvami na úpatí." Omlouváme se, jelikož tuto pozvolnou změnu stavu jsme v poslední době opravdu nezaregistrovali. O současném stavu věci se však doposud přou i sami Roudničané. V nedávné době byl zástupce šéfredaktora ADR vyslán na tajnou misi - jeho úkolem bylo mj. i prozkoumání  vrcholu Řípu, oblasti znovu potencionálně zneužitelné pro evakuaci obyvatelstva v době ničivých povodní. Jaké však bylo jeho (a naše) překvapení, když zjistil, jaký údaj o nadmořské výšce je udán přímo na občerstvovacím stánku, vystavěném téměř na samém vrcholu památné hory:

 

 

Vypadá to tak, že ani místní obyvatelé nejsou zcela schopni postřehnout postupné snižování jejich chlouby, mnohdy i záchrany. Snad také proto je na již zmíněném stánku připevněna orientační turistická mapa...

 

 

... na které (pozorný čtenář jistě zaregistruje) samotný vrch chybí. Jest tedy pochybné, zda si Podřipané pouze nevšimli snižující tendence jejich modly, nebo zda je to jeden z jejich způsobů projevu patriotismu. (Pokud by byla na vrcholu umístěna mapa zobrazující i vrchol Řípu, bylo by snadné porovnat údaj o jeho výšce uvedeném na ní a údaj uvedený na nevzdálené tabulce. Taková věc by zřejmě Roudničanům na serioznosti příliš nepřidala). Tématem se budeme blíže zabývat v některém z následujících svazků ADR.

 

ccc

 

Vláďa Soumar: Vážená redakce. Chci se zeptat: jak dříve probíhaly (a zdali) záplavy na Roudnicku a jakým způsobem se obyvatelstvo Podřipí se záplavami, případně s jinými přírodními katastrofami vyrovnávalo ?

 

Odpověď panu Soumarovi:

 

Roudnicko mělo během povodní nesmírnou výhodu ve struktuře své ekonomiky, založené na dřevu. V obdobích, kdy byl tohoto materiálu dostatek, neznamenaly záplavy vůbec žádnou pohromu – vyplavený prostě uchopil nejbližší dřevěný předmět a poté se nechal proudem unášet do chvíle, nežli byl vyvržen na břeh. Tato praxe nicméně vedla k rozsáhlému exportu podřipského genotypu po proudu Labe, což později znamenalo degeneraci celých oblastí tam, kde se plovoucí materiál zachytil - příkladem buďtež místní názvy nejen na našem území (Řepnice – Místo pobytu řep; Sebuzín – Samoteplice, vědecky dosud neověřená, ale velmi děsivá úchylka), nýbrž i v sousedním Sasku (Krippen – Koryta, dřevěná ? Zkomolenina výrazu kriplové ?; Graupa – Grupa, grupensex ?; Bastei – Bastardi ?; Wendisch Fähre – Dosl. Vencův přístav)…

Otázkou samozřejmě zůstává, jak se Roudnici vedlo během povodní v dobách, kdy byla veškerá dřevěná hmota vytěžena. Přiznejme si, že špatně. Během takových období Podřipané nejenže netopili, nýbrž se topili, a to velmi masívně a krutě. Evakuace tehdy nebyla – kromě jediného místa – možná. Výstup na Říp (lokalitu k záchraně úředně určenou) není věcí jednoduchou, což každý jen trochu zkušený turista potvrdí. Jde o místo výškově dosti předimenzované; vznikly dokonce dohady, že povodně bývaly objednávány za účelem zbavení se důchodců a neduživých jedinců. Se svými 472 metry nad mořem Říp nicméně skýtá ochranu i při povodni, která by v Čechách smetla absolutně vše. A v případě selhání takového opatření? Rotunda na vrcholu by posledním umírajícím poskytla alespoň duchovní útěchu…

Zanechme nicméně teorií – existují hodnověrné záznamy o povodňových epizodách menších, ale nesmírně zajímavých (a šťastnějších): V březnu 1845 se korytem potoka Čepele valila zpětná vlna z Ohře, která v Nových Dvorech smetla během několika sekund řadu stavení. Statkář Trněný tu přišel o kozí chlívek i s jeho obyvatelkami, o ženu, dvě dcery (pracovaly na blízkém poli) a nově vybudovaný kurník. Jen zázrakem se druhého dne všeho dohledal: O kilometr výše nalezl své slepice, obě dcery, i manželku s kozami.

 

ccc

 

Jan Kořen: Mimochodem, nemohla by nám ctěná redakce osvětlit důvod, proč se homokládám říká právě homo KLÁDY? Nenachází se zde již nějaké historické spojení s roudnickem? Děkuji.

Odpověď panu Janu Kořenovi:

 

Obraz deviací je na Roudnicku pestrý a velmi složitý; proto jen velmi stručně: Nejstarší prokázanou úchylkou byla cunifilie, tj. soulož s králíkem, kterou provozovaly zejména chudší vrstvy lesních dělníků mezi výplatami a onanie (dle častého povzdechu „ona nie je“). Příslušnice nejstaršího řemesla tak bývaly po většinu kalendářního roku bez práce a brzy zjistily, že pohodlnější je věnovat se sobě navzájem – odtud termín lesbičky, tj. lesní čubky (les, bitch). Církevní autority podobnou praxi jen obtížně snášely: V roce 1333 byl proto v Roudnici ustaven tzv. „súd ohavnosti“, který se měl podobnými excesy nadále zabývat.

Výraz homosexualita pochází z roudnické právní latiny; konkrétně jde o symbolický výrok zmíněného soudního tribunálu „humus exuó litus“ (přen. ohavnost vzdáti se břehu, tj. spásy, milosti Boží). Podle závažnosti přestupku byli delikventi odsouzeni buďto k trestu smrti upálením na hranici z borové kulatiny (odsud výraz teplouš) nebo – zcela nazí, a to i v zimním období – uzamčeni do klády, situované v levém horním (při pohledu zdola) rohu náměstí. Znechucení měšťané brzy nazvali tento „mírnější“ donucovací prostředek humus kládou a potrestaným jejich pobyt rafinovaně zpříjemňovali, např. prasečí kejdou, výkaly, zaváděním nejrůznějších předmětů do konečníku (velmi oblíbenou kratochvílí tu byla masivní aplikace bukvic), či opalováním chlupů kolem genitálií.

V otázce terminologie pak lidová tvořivost pracovala naplno: Termíny jako buzna (bukvice z náměstí), resp. gej - dle tradičního oslovení vyhlédnutého protějšku (je třeba mít neustále na paměti, že historický jazyk Podřipanů má kořeny v ruských dialektech) se trvale zapsaly do roudnické dějepravy a zůstávají smutnou připomínkou zvrhlých sexuálních praktik.

 

ccc

 

Apolena Dutá: Dobrý den. Chtěla  bych se  na něco zeptat. Prožila  jsem nevysvětlitelnou záhadu  na Roudnicku. Snad mi ji  objasníte. Cestovala

jsem z Prahy do Ústí nad Labem. Protože přímý vlakový spoj žádný nejel, rozhodla jsem se tedy pro cestu osobním vlakem a přestup v Roudnici. Jenže cesta do Roudnice obvykle trvá asi 1 hodinu. Já jsem se zde ocitla za 2,5 hodiny. To snad porušuje veškeré fyzikální zákony. V Roudnici na nádraží se člověk může jen dohadovat, z jakého nástupiště mu vlastně vlak pokračuje. Hlasatel sice hlásí příjezdy vlaků, ale s oblibou právě když kolem projíždí nákladní mašina. Takže na toto se spoléhat nedá. Řídím se tedy dle počtu cestujících na nástupištích - nejvíce lidí = pojede vlak. Dopravím se tedy na 2. nástupiště. Jenže jaký zmatek pak nastává, když na koleji je přistavěn vlak směrem do Děčína, takže spousta lidí v domnění, že je to ten správný s jistotou nastupuje právě sem. Nejsem ale hloupá. Vyčkávám. Mám ještě dost času do odjezdu a sleduji tedy co se děje na nástupišti, abych se konečně dopídila, kterým vlakem to vlastně jedu. Pragotrony zde totiž vůbec nejsou. Vhledem k tomu, že každý druhý důchodce se ptá průvodčího již zmíněné soupravy, snadno odposlouchám, že se jedná o osobák a rychlík se dostaví na kolej č. 2 za pár minut. Nastupuji tedy do vlaku, který když jsem byla v Praze odjížděl za 2 a půl hodiny a já si chtěla urychlit cestu přes Roudnici...

 

Odpověď slečně Apoleně Duté:

 

Vážená slečno Dutá, Vaše cestovní potíže mají zjevnou a vědecky doloženou příčinu: Je jí časoprostorová porucha, známá jako fenomén HOAGRA (horizontální antigravitační anomálie – narozdíl od VIAGRY, anomálie vertikální). Jev souvisí s hlubší stavbou zemské kůry v okrajové části tzv. Oherského riftu a s výstupem vulkanitů na zlomech ve směru JJZ - SSV. Jedno z takových těles, dnešní Říp, má nejen podivuhodné magnetické, nýbrž i překvapivé gravitační vlastnosti, které se projevují značnou odpudivou horizontální silou právě směrem k SSV. Při bližším pohledu na mapu si lze snadno ověřit, že logický směr toku Labe se u Roudnice překvapivě mění a vytváří zde dvojici meandrů M1 a M2, které jsou důsledkem antigravitační síly magmatické hmoty, jejíž je Řipský masiv jediným povrchovým projevem. Řeka tedy po miliony let obtéká zdroj odpudivé síly, aby se záhy vrátila do původního směru S1 = S2 (obr. v textu). Zdá se, že   stejný jev ovlivnil i z geologického hlediska nedávnou stavbu železniční trati Praha – Děčín; dělníci byli z okolí Řípu doslova vytlačeni (stejně jako řeka) k SSV a veškeré pokusy o napřímení kolejiště selhaly. Je proto jisté, že Váš zážitek má příčinu v povaze tohoto nesmyslného oblouku – zatímco počítačový jízdní řád IDOS vyhledává nejkratší přímé spojení, je vlak nucen absolvovat značný kus cesty navíc a tím nabírá neplánovaná zpoždění.

Věci, které se odehrávají na roudnickém nádraží, jsou pak jen sekundárním projevem téhož fenoménu: Pragotrony byly ve své původní podobě nefunkční; jejich jemná mechanika se v podmínkách magneticko – gravitační anomálie chovala podivně a proto byly nahrazeny odolnější dřevěnou verzí. Ta ovšem nezůstala odolnou vůči silám úplně jiným: Po vzájemné spolupráci dřevokazných hub a červotoče technika brzy ztrouchnivěla a byla spálena v nádražní kotelně. To, že jste stihla pozdější vlak nicméně jasně dokazuje, že v Roudnici se zastavil čas a Vy jste svědkem jevu, který jinak zůstává jen toužebným přáním autorů Startreku.

 

ccc

 

MUDr. Alois Příbek: Vážená redakce, jestli je hora Říp opravdu magnetická, jak je tedy možné, že se roudnické obyvatelstvo vrací vždy bezpečně zpět do svých domovů? Používají snad nějaký jiný druh demagnetizované střelky v buzole, či snad jiný druh navigace založený na zcela odlišné technologii vyvinuté např. společností WASA? Jsem z toho zmaten, poraďte prosím. S pozdravem Alois Příbek.

 

Odpověď p. MUDr. Aloisi Příbkovi:

 

Vážený pane doktore, záhada přestane býti záhadou pokud si uvědomíte, že Roudničtí nepoužívají kompasu (to by vskutku nekoordinovaně bloudili), nýbrž busoly. „BuSoLa“, čili buková solární lať, je velmi sofistikovanou orientační pomůckou, mezi jejíž hlavní přednosti patří absolutní rezistence vůči jakékoli poruše zemského magnetického pole. Za slunečného počasí vetkne orientující se lať do země a sleduje vývoj stínu. Jakmile usoudí, že tento je nejkratší, vyznačí rýhou směr (S-J), a lať z půdy vyjme. Poté se s pomocí téže latě zaměří k určitému pomyslnému bodu na horizontu (princip je podobný míření puškou) a může k němu bez obav ze ztráty směru vyrazit (prakticky lze tedy cestovat v jakémkoli azimutu, není-li na závadu nepřekonatelná terénní překážka). V době mimo sluneční svit pak slouží k orientaci systém „Roseta“ (Roudnický směrový etalon). Jde o soustavu pevně zabudovaných návěstních kůlů – jakousi obdobu značení v zimních horách – přičemž jednotlivé prvky systému jsou navzájem v dohledu. V nočních hodinách ovšem „Ross“ (Roudnická sbírka směrnic) vycházet nedoporučuje: Paragraf 6.6.6. „Směrnice pro vycházení“ jednoznačně stanoví, že za tmy vycházejí hvězdy, planety a Měsíc.

ccc

 

Zjištění o roudnické manipulaci s fakty!

 

Vážení. Redakce získala důkaz o tom, že někteří představitelé Roudnice se vysloveně stydí za svoji světoznámou sjezdovku uprostřed jejich sídla. Přiložená Pé-Efka tento fakt dokazuje. Zároveň však musíme smeknout. V Roudnici žije minimálně jeden obyvatel, který zvládá práci s Photoshopem tak bravurně, že dokáže vyobrazení značně příkré sjezdovky vyrovnat do polohy takřka vodorovné. Jen se ptáme, proč něco podobného neudělá s místní pyramidou? Vyřešil by tím pravděpodobně pravidelná zpoždění železničních spojů projíždějících roudnickem (viz. výše - odpověď slečně Apoleně Duté).

 

   

 

zpět editorial