ACTA DÆNDROLOGICA RAUDENSIS

SVAZEK 4, TENTO ČLÁNEK VYCHÁZÍ  14. 4. 2006

 

 

K HISTORII KOLEJOVÉ DOPRAVY NA ROUDNICKU

(část třetí: LIDIČKY, ONO TO JEDE...)

 

 

RNDr. JIŘÍ BERÁNEK, ÚSTÍ NAD LABEM

 

 

Vážení čtenáři, pro zobrazení animace v této části článku mohou některé počítače vyžadovat codec (zjevná, leč marná obrana roudnických hackerů). Soubor jsme zajistili, vyzkoušeli a nyní jej v případě potřeby nabízíme i Vám. Věříme, že náročné grafické dílo Mgr. J. Matouška oceníte.

 

22.4.1789 bylo vše dokonale připraveno. Rozjitřený dav se tísnil kolem bezděkovské návsi, aby na vlastní oči shlédl již několi dnů avizovaný zázrak. Mohutné dubové monstrum, na kterém vynálezci pracovali celou zimu, nyní pyšně supělo a vypouštělo bílá oblaka páry stále hlasitěji. Zraky všech se upíraly k dosud nečinnému stroji; František Drwota lačně přihazoval další a další uhlí do topeniště, jen aby vytoužený okamžik nastal co nejdříve. Také kníže Lobkowic vše s napětím sledoval ze svého kočáru - jako výhradní sponzor celého podniku měl ostatně důvodů více, než dost...

V 11 hodin 52 minut to konečně přišlo! Pára vztekle zavyla, těžký dubový vor zasténal a... A nic... Pohonné břevno se zarylo do měkké hlíny a namísto účinného postrku počalo hloubit díru. Géniům vyrazil na čele studený pot: S takovou věcí opravdu nepočítali. Wácslaw se zmateně rozběhl k neposlušnému zařízení, vědom si faktu, že kníže vše vidí. Taková ostuda! Marně se dobrý muž snažil stroji pomoci; ubohé lidské síly na to prostě nestačily.

Cestář Doubek chvíli přemýšlel. Cosi nakázal dvěma svým tovaryšům a ti se rozběhli ke zbořené zdi blízkého statku. Za chvilku již nesli plnou náruč kamenů, které pak vhodili do jámy za nešťastným vorem. A hle,  břevno - maje náhlou oporu - vskutku zabralo! Monstrum poskočilo o viditelný kus dopředu, což dav kvitoval nadšeným řevem. Jenže příliš brzy: Další tvořící se díra mu byla jasnou odpovědí...

S těžko skrývanou ironií oslovil správce Eiche knížete: "Interesantní Milosti. Kolik balvanů jest zapotřebí ku pomoci té ohavnosti? Jedni jak o život běhají, druzí se v děrách kupí... Kdož potom na polích pracovati má? Buďmež ale spravedlivi - ku kopání studní a pangejtů věc to náramná, he, he !!! " Kníže hluboce vzdychl. "A kolik zlatých nás to stálo... Šel za nimi Franz a pověděl těm komediantům, že vyčkáme ještě týden. Však oni na něco přijdou... Jen o několik okamžiků později zmizel knížecí kočár v oblaku prachu a reptající dav se pomalu rozcházel. Vystavena tvrdé realitě hleděla dvojice vynálezců na bezmocně hrabající vor. Ano, ano, cestu jest zapotřebí tuze zpevniti !!! My ji prostě vydláždíme !

Za asistence Doubkovy (a zcela ostentativního nezájmu spoluobčanů) se jim ještě odpoledne podařilo uložit na 10 metrů jakž - takž rovné dla�by. Znovu roztopený vor pak skutečně urazil několik loktů; brzy ale sjel stranou a nechtěné výkopové práce pokračovaly. Znechucený František uhasil topeniště. V mlčenlivém doprovodu stejně naladěného bratra odešel rychle domů, aby hrozící fiasko pokud možno odvrátil...

S brkem a papírem pak chodili Drwotové po světnici, sedali si ke stolu a zase vstávali, občas vyběhli z domku, aby se vzápětí zase vrátili. Pragmatičtější Wácslaw přitom vydatně nahlížel do džbánu s domácím trnkovým vínem - prý se mu lépe přemýšlí, říkával. Výsledek snahy byl ale hubený: Kromě zahloubeného úvozu (velmi nevhodný v době dešťů) a jakési obdoby formanské cesty s vytlačenými kolejemi nepřišli na nic. Obě varianty by navíc vyžadovaly důkladné dláždění; na to se ovšem za současné situace nedalo ani pomyslet...

Nad ránem usnul znavený František pod dohořívající svíčkou; zmožený Wácslaw ji tedy zhasil a vyšel z domku na vzduch. Noční zápas se džbánem si žádal svoji daň. Vynálezce se mírně rozkročil, zavřel zdravé oko a s rozkoší vypouštěl břich na povalený plot v roku zahrady. Ukončiv po jisté době činnost, oko zase otevřel - a tu jeho pohled spočinul na místě úlevy: Dlouhé latě, spojené napříč krátkými??? A proč vlastně ne...  Delší tyče pevně spočívají na kratších; stroj by tak byl jasně veden žádaným směrem?

Ohromen tou myšlenkou, vřítil se zpět do světnice a mohutným lomcováním vzbudil bratra. Z  Wácslawových zmatených výkřiků nebyl František zpočátku moudrý, brzy ale princip objevu pochopil a začal upřímně jásat. Konec tápání !!!

Ještě téhož dne vynálezci doladili technické detaily. Podle rozchodu kol voru nakreslili plán potřebného "plotu"; samotný stroj nechali dopravit na dvůr a po obvodu kol vysoustružil Wácslaw drážky. To mělo zajistit, že vor už ze své cesty nesjede. A co více - příčná břevna, tedy "plaňky" - nyní poskytnou potřebnou oporu tlačné tyči vozu. Jak jednoduché, jak úžasné !!!

24.4.1789 začal tým tesařů za vsí budovat 100 metrů dlouhý úsek vorové cesty. Mezi příčná břevna byl vsypán hrubý štěrk a udusán; to může napříště zabránit potupnému divadlu před vrchností...

O tři dny později byla cesta hotova a František se nechal v Roudnici ohlásit u zámeckého správce. Eiche (věnuje se čtení jakési knihy) vyslechl jeho líčení s opovržlivou grimasou; posléze však rozhodil rukama a řekl: "Nu což, Drwota, tu komédii tedy shlédneme znovu. Ale varuju jich... Jeho Milost ztrácí trpělivost ! Býti po mém, hnili by v šatlavě a do posledního krejcaru si to odkroutili !!!"

30. dubna téhož roku konečně nastal dlouho očekávaný den "D": Lidé se srocovali od samého kuropění; tolik si přáli vidět ono "dílo ďáblovo". Jiní zase vskrytu doufali, že představení opět nevyjde - bohatý finanční dar od knížete jim byl pořádným trnem v oku.

Bratři mezitím roztápěli kotel; čekalo se jen na příjezd panstva. Kníže skutečně dorazil krátce po deváté hodině. Vystoupil dokonce z kočáru, se zájmem si prohlédl hotovou cestu a bičíkem udělil pokyn k zahájení pokusu. Wácslaw odblokoval pohonné břevno. Uplynulo několik předlouhých, srdcervoucích vteřin - po nich se vor nicméně dal za frenetického jekotu přihlížejících do skutečného pohybu! (viz obrazový odkaz)  Majestátně supěl kupředu rychlostí 600 metrů za hodinu; pyšný František osobně kráčel vedle svého triumfu, polévaje kotel vodou z rozestavěných věder. Bylo vyhráno.

Po necelých 10 minutách dospěl vůz ke konci své pouti - Wácslaw jej zablokoval a František se jal zbytkem vody hasit ohniště. Kníže Lobkowic, následován podmračeným Eichem, byl prvním, kdo vynálezcům blahopřál: "Nuže velmi dobře, oni Drwotové... Jsme upřímně rádi, že se pan správce zmýlil". Vrchnost poté usedla do kočáru a správce nařídil odjezd. Oba bratry zaplavila nevýslovná vlna štěstí.

 

 

index  >  editorial  >  svazek 4  >  kolejová doprava