ACTA DÆNDROLOGICA RAUDENSIS

SVAZEK 3, VYCHÁZÍ  30. 11. 2004

 

K HISTORII KOLEJOVÉ DOPRAVY NA ROUDNICKU

(část druhá: PRŮLOM)

 

RNDr. JIŘÍ BERÁNEK, ÚSTÍ NAD LABEM

Pokračování napínavého příběhu slavných roudnických vynálezců Wácslawa a Františka Dwotových (první část článku viz SVAZEK II):

 

Ve chvílích triumfu si nikdo nevšiml opodál stojícího staršího muže, bývalého augustiniánského mnicha P. Josefa Holze, v té době jednoho z nejbližších poradců knížete Lobkowice. Se zprávou o průběhu a výsledku pokusu otec ihned odjel ke svému pánovi, který jej pozorně vyslechl. Kníže byl člověkem vzdělaným a racionálně uvažujícím; po poradě s Holzem proto rozhodl o „skromném“ daru, jenž by vynálezcům pokryl dosavadní náklady a pomohl jim v další práci.

Následujícího dne se do Bezděkova dostavil zámecký správce Eiche s částkou jednoho tisíce zlatých a stručným dopisem od knížete: „Užijte daru tohoto k učinění takowého stroje, kterýž bude robotu přetěžkou wykonáwati, netoliko ku prospěchu našemu, anobrž i lidu obecného…“, psal v něm kníže. Dále pán přislíbil podporu všemu, co „...užitečným se jewí…“. Nelze zastírat, že oba vynálezci prožívali chvíle euforie. Byli si jisti, že Podřipsko jim nyní leží u nohou.

František si nicméně uvědomoval, že pouhé nadšení k vítězství nestačí; je třeba uvažovat o dalších krocích a zúročit všechny získané zkušenosti. S příchodem zimy tedy začal řešit úkol nejtěžší, formulovaný ve třetí otázce – k čemu stroj vlastně použít? V manufakturách přece zastane skvělou práci vodní kolo, v dopravě má kůň a plachetní člun až dosud své stálé místo. Kam tedy upřít pozornost?

Pro své řešení nakonec nemusel mladší z vynálezců chodit daleko: Jako zaměstnanec jednoho z největších dřevouhelných dolů na Roudnicku (Říp IV) denně viděl nelidskou práci havířů, kteří na zádech vynášeli pytle se surovinou ze štol a šachet, i sysifovské úsilí koní, kteří uhlí dopravovali do labských přístavů. Z knih František věděl, že zejména v Rusku se k tomuto účelu používají paralelní dřevěná břevna, spojená příčnými trámy (obr. 1); po nich se pohybují zvláštní vozy tažené jedním, či dvěma koníky. Jak praktické! Takto lze vozit obilí, dřevo, uhlí, kameny a jednou možná i člověka! Žádné otřesy, žádné zapadání do bláta; cesta zůstává stálá, rovná, s trochou práce ji můžeme nasměrovat, kam se nám zachce… A což navíc nahradit koně ! Což donutit náš dřevěný parostroj k tahání vozů !!!

Vynálezce samozřejmě znal práce J. Watta a ruského novátora I. I. Polzunova; věděl ale, že oba se prozatím nikam nedostali. Polzunov využil svého vertikálního stroje k  přímořarému pohonu dmychadel a vodních čerpadel; nakonec však práci nedokončil. Watt se pokoušel převést vodorovný přímočarý pohyb pístu v pohyb otáčivý; i on ale sotva uspěl: Dvojice mrtvých bodů (obr. 2) zde stále bránila efektivnímu využití parní síly a nyní bylo na Wácslawovi s Františkem, aby se s tímto fyzikálním limitem náležitě poprali.

Horizontální poloha kotle, uvažoval František, nepřichází v úvahu – voda by se ihned vylila, nehledě na potíže s  vytápěním (rozuměj tepelným). Vertikální pozice tedy zůstává prioritou. To ovšem brání přímému pohybu vpřed – stavíme tažný stroj, nikoli vrtnou soupravu. Watt se svým tangenciálním převodem rovněž neuspěl a těžko někdy uspěje; nelze proto rozvíjeti fantasie o podobných zařízeních. Zbývá tedy jediné: Kvap svislý převedeme v pohyb vodorovný přímo! Ale jak…

Po několik dalších večerů a nocí se oba bratři skláněli nad svými nákresy, ničeho převratného však nedosáhli. Stále zde zůstávala dvě zásadní (a to špatná) řešení: Polzunov… Watt… Až těsně před klekáním na den Sv. Štěpána roku 1788 zůstala Františkova ruka náhle viset ve vzduchu: „Mám to !!! “, vzkřikl vynálezce vzrušeně, „mám to …, mám to…“.

Odkud se vzalo geniální vnuknutí? Jako blesk z minulosti, jako ono pověstné „déža vú“, zjevil se Františkovi pohled na labské voraře, svalnaté muže s dlouhými bidly, kteří neúnavně ženou svá soulodí dolů do Saska. Takřka vertikální záběr paží – a hle – ladný obloukovitý pohyb, přecházející až v horizontální; to je přece ona hledaná síla, to je to řešení, jehož se dobíráme ! Stačí vylepšit Poltunovův pákový systém (obr. 3) a získaný kyvný pohyb transformovat v přímočarý !

Následující dny proběhly ve znamení horečných pokusů: Wácslaw sestrojil z několika trámů jakýsi pozemní vor - nízký, plochý vůz se čtyřmi koly, na který sám vystoupil a s pomocí dlouhé tyče se pokoušel  napodobit pohyb voru říčního. Bylo k tomu zapotřebí značné síly; vynálezci však doufali, že jejich nová pohonná jednotka tuto práci hravě zvládne.

Výsledkem dalších návrhů a experimentů byl nakonec důmyslný parní vor; stroj, založený na pákovém systému a spojující v sobě sílu vertikálního pístu s vodorovným pohybem (viz obr. 4). Na mohutný dubový podvozek se čtyřmi koly vynálezci upevnili kotel s pístem; po stranách pak vztyčili dvě břevna, nahoře opatřené výřezy a otvory  pro čepy. Do výřezů pak umístili dvojici kyvných pák - na vnitřní straně byly tyto páky přičepovány ke svrchní části pístu, na straně vnější na ně navazovaly dva delší, díky čepům rovněž kyvné trámy. Jeden z nich zasahoval až k zemi a představoval ono zmíněné "vorařovo bidlo", druhý trám byl spojen s mohutným měchem.

Princip tohoto převodu je geniální a velmi jednoduchý: Pokud se píst pohybuje vzhůru, jsou krajní břevna tlačena dolů - kratší z nich stlačuje měch a zvyšuje účinnost topeniště, delší se zapře do země a tlačí vůz vpřed. Při pohybu dolů se pak oba trámy zvedají a delší z nich přitom sklouzne zpět k vozu.

Malý, ručně poháněný model ukázal, že veškeré předpoklady byly správné. Na knížete Lobkovice zapůsobila ukázka velkým dojmem; uvolnil proto dalších 500 zlatých a oba bratry vyzval, aby práci uspíšili - již tušil velkou budoucnost suchozemského voru...                        

 

index  >  editorial  >  svazek 3  >  kolejová doprava