ACTA DÆNDROLOGICA RAUDENSIS

SVAZEK 1, VYCHÁZÍ  30. 4. 2004

 

 

K HISTORII KOLEJOVÉ DOPRAVY NA ROUDNICKU

(část prvá: PRŮKOPNÍCI)

 

 

RNDr. JIŘÍ BERÁNEK, ÚSTÍ NAD LABEM

 

 

Roudnicko je od pradávna domovem skromného, pracovitého národa. Kraj oplývá bohatstvím přírodních zdrojů (zejména pak kvalitního dřeva); není proto divu, že vynalézavý podřipský duch dokázal této přednosti beze zbytku využít. Vzniklo zde množství užitečných vynálezů a konstrukcí, které, ač nezřídka upadly v  zapomnění, svědčí dodnes o invenci, respektive originalitě svých tvůrců.

Není samozřejmě pravdou, že Podřipané vyvinuli luk a šíp; neobjevili ani zakládání požáru třením dvou dřev a již vůbec nejsou autory proslulého starověkého vrhacího stroje – ballisty. Podobné primitivní aplikace nejsou totiž ani zdaleka hodny tvůrčího potenciálu roudnického lidu. Ten vždy hleděl mnohem dále a z jeho rukou vycházely skutečné skvosty: Za mnohé jmenujme alespoň akátové vzruchadlo sestřenic Veverkových, unikátní metodu hlubinné těžby dřevěného uhlí (1), či dendromet – strašlivou zbraň, která roku 1421 donutila Jana Žižku z Trocnova k vyjednávání a ušetření města před obvyklým drancováním… Jedním z nejpozoruhodnějších podřipských vynálezů však navždy zůstane celodřevěný parní stroj, dílo natolik unikátní, že stojí zato popsat jeho fyzikální princip a konstrukci do posledního detailu.

S nástupem osvíceného absolutismu v Evropě se ukázalo, že kůň jako klasická pohonná jednotka ztrácí pozici – prudký rozvoj manufaktur vyžadoval jiná řešení a mnozí se odvážně pustili do obtížného úkolu. V Rusku sestrojil Ivan Ivanovič Polzunov funkční parní motor již v roce 1766 a v Anglii se o totéž pokusil James Watt (1782); jejich snaha však byla jen málo úspěšná: Nepřesné kovové součásti působily únik vody a páry, převod přímořarého pohybu pístu na kruhový působil značné potíže a účinnost strojů tak zůstávala katastrofálně nízká - k praktické aplikaci zbývalo ujít ještě velmi dlouhou cestu.

Toto vše si naléhavě uvědomovali roudničtí bratři Wácslaw (2) a František (3) Drwotovi, když za dlouhých zimních večerů spřádali při svících svůj životní sen – parní motor vlastní konstrukce, využívající místních materiálů (tedy dřeva) a zbavený všech dětských nemocí ruského, resp. anglického stroje. Když 18. května 1788 načrtl František svoji představu zařízení na kus pergamenu (obr.1), byl Wácslaw ideou natolik nadšen, že ještě téhož večera zhotovil malý model; na něm pak oba řešili další důležité kroky. Před skutečnou realizací funkčního dřevěného motoru totiž museli obejít řadu nezvyklých technických překážek:

1. Jak zajistit, aby se stroj ihned po uvedení do chodu nevzňal?  2. Z jakého druhu dřeva jej vyrobit?  3. Jak energii stroje využít v praxi?

Na první otázku našli relativně rychlou odpověď – stroj plný vody zajisté neshoří! Druhý problém vyžadoval času daleko více - po mnohých pokusech s macerací různých druhů dřeva ve vodě se vynálezci přiklonili k dubu a zároveň stanovili koeficient bobtnání, důležitý pro těsnost konstrukčních prvků. Poslední otázku ponechali zatím stranou; jak později uvidíme, vyřešili ji s důvtipem sobě vlastním.

10. září téhož roku se bratři odebrali na roudnický zámek - jejich cílem bylo předat knížeti Lobkowiczovi zhotovený model se žádostí o finanční podporu. K jejich velkému zklamání je kníže ani nepřijal; pouze jim vzkázal, že "…řečený ten stroj welmi podiwným se jewí a nejprwé

we wěcech, kterýchž činiti má, spatřiti jej hodláme; pak teprwé o daru zajisté milostiwě se rozhodneme…“.

Rozčarovaní vynálezci si byli vědomi časové tísně: Podle pranostik nadcházela tuhá zima a pokud měli uvést stroj do chodu ještě téhož roku, nezbývalo, než shromáždit skrovné úspory, požádat přátele o symbolickou půjčku a pustit se do projektu na vlastní pěst. Již 19. září 1788 vytipoval Wácslaw pod východním svahem Řípu dva statné, zdravé duby; ty byly zbaveny větví, nařezány na několik mohutných špalků a dopraveny do Bezděkova, kde bylo mezitím připraveno montážní místo s umělou nádrží pro maceraci dřeva. Pod Wácslawovým dohledem vytesali dělníci polotovar pístu, resp. kotle s pístnicí; oba kusy pak stáhli do bazénu, aby dřevo dokonale nasáklo vodou, ztvrdlo a přestalo pracovat. 20. listopadu přikročil Wácslaw k závěrečné etapě prací: Osobně vykroužil dutý válec pístnice i kónický vnitřek parního kotle; poté dokonale vyhladil všechny vnější tvary. Rozhodl se také změnit původně zamýšlený tvar dna na konkávní (obr.2), neboť si byl dobře vědom, že takto upraveno odolá dno kotle mnohem lépe náporu vodního sloupce a páry. Zároveň správně předpokládal, že mírně radiální rozložení tlaku bude tou nejlepší prevencí vzniku nebezpečných prasklin, či dokonce trhlin ve velmi choulostivé partii nad topeništěm. Následně se dělníci pustili do výroby pístu – Wácslaw jej neustále poměřoval s vnitřkem pístnice tak, aby dosáhl perfektního utěsnění a sám přitom doslova „lapoval“ problematická místa. Večer 2. prosince 1788 byly základní práce u konce: V pístnici nyní zel věnec otvorů pro únik páry a dubový píst, dokonale omazán lojem, visel na mohutné kladce, připraven ke spuštění do pracovního prostoru. Kotel pak spočíval na čtveřici čedičových balvanů, čímž bylo vytvořeno i dostatečně velké místo pro topeniště.

Dne 6. prosince 1788 mírně sněžilo. Ještě za tmy nařídil Wácslaw nalít do kotle vroucí vodu a vsypat do topeniště žhavé dřevěné uhlí. Píst byl zároveň uvolněn tak, aby vklouzl do otvoru pístnice – netrpělivě očekávaný experiment mohl začít.

Dlouho se nic nedělo, jen z okolí se trousili lidé, zvědaví na logickou potupu obou směšných podivínů. Když přihlížející krátce před 11. hodinou zaznamenali podivné duté zvuky zvnitřku stroje, nařídil zděšený Wácslaw Drwota polévat celé zařízení vodou – obával se přílišného vysychání konstrukce a následné katastrofy. Hrůzné chvíle napětí vrcholily; každému bylo nyní jasné, že jde o všechno… Po několika minutách se nicméně objevily tenké výtrysky ječící páry a vynálezci si hlasitě oddechli: To jen dubový korpus, podobně jako tělo hudebního nástroje, zesílil první ozvěny skutečného varu(LASKAVÝ ČTENÁŘ NECHŤ SI VE WIN MEDIA PLAYERU NASTAVÍ: SOUBOR-MOŽNOSTI-PŘEHRÁVÁNÍ-NEUSTÁLE OPAKOVAT)

Již klidnější Wácslaw se rozhodl pokus urychlit; dal proto pokyn dvěma pomocníkům, aby do topeniště vháněli vzduch mohutným kovářským měchem. Doufal, že stroj rozhýbe ještě před polednem a tím chtěl experiment – dnes víme že pro jistotu - co nejdříve ukončit.

Dočkal se v 11:45: Těžký píst se náhle líně otřásl a pomalu, jakoby neochotně počal stoupat do výše. Po nekonečně dlouhých 10 vteřinách dosáhlo jeho dno výpustných otvorů, pára s hromovým rachotem unikla a píst těžce dosedl nazpět, aby vzápětí vykonal nový zdvih… Dojatý Wácslaw podle svědků (4) jen tiše polkl, zatímco František poklekl opodál, vroucně se modle k Bohu. Lidský génius opět zvítězil nad fyzikálními zákony a jak oba bratři do konce života věřili, milost boží je s to zvrátit všechna protivenství přírody…

 -----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

(1)  Podrobněji se touto záležitostí bude zabývat samostatná studie.   (zpět)

(2)  Starší Wácslaw se narodil roku 1750 v Roudnici Alžbětě a Johannu Drwotovým; již od útlého dětství projevoval mimořádné pozorovací schopnosti a manuální zručnost. Ve věku pouhých dvou let experimentálně zjistil hořlavost dřeva – rodina se poté odstěhovala do kamenné pastoušky v nedalekém Bezděkově, kde si Wácslaw o rok později vyřezal první dřevěnou hračku; tu po celý život žárlivě střežil a nazýval ji „můj krvavý klacík“. V deseti letech jej otec dal do učení k roudnickému mistru koláři Špalkovi. Zde se Wácslawův talent přirozeně rozvíjel a když mladík sám po čase skládal mistrovské zkoušky, mohl právem říci: „Není z drva nic, čehož bych ku věčné slávě Boží nepodělal…“. Jeho kariéře vynálezce a uznávaného odborníka neublížil ani vážný úraz oka, který utrpěl v lednu 1785 při rutinní práci teslicí (vzácný portrét uhlem pochází z roku 1801; jeho autorem je známý roudnický malíř Jan Antonín Borovička). Wácslaw zemřel 19. března 1842 jako vážený roudnický občan; vděčné město mu nechalo vytesat dřevěnou sochu v životní velikosti, která stávala v horní části náměstí. Dílo již, bohužel, neexistuje - podlehlo rozmarům přírody a zubu času...   (zpět)

(3)  František Drvota přišel na svět v Bezděkově roku 1755. V roudnickém kapucínském klášteře se mu dostalo výborného vzdělání a na doporučení místního faráře vstoupil do litoměřického kněžského semináře. Nebyla to však šťastná volba – světské záležitosti jej přitahovaly daleko více a po jednom z milostných románků byl ze studia vyloučen. Živil se poté jako domácí učitel, potulný zpěvák a nakonec se usadil v Roudnici, kde pracoval jako účetní dřevouhelné šachty Říp IV. Ačkoli vždy stál tak trochu ve stínu staršího Wácslawa,  byl František ve skutečnosti "mozkem" všech společných vynálezů a objevů; ovládal plynně latinu, němčinu, angličtinu a dokonce ruštinu, což mu umožnilo prakticky neomezený přístup k odborné literatuře své doby. Na sklonku života se stal osobním poradcem knížete Lobkowice; byl nadšeným zastáncem báňské činnosti na Podřipsku a zasadil se o využití parního stroje při těžbě, resp. dopravě dřevěného uhlí. Vyřešil také letitý boj mlynářů v nedalekých Podluskách a Novém mlýně s nedostatkem hnací síly - pro Čepel, jediný větší potok v okolí, navrhl parní urychlovače toku a vysloužil si tím pozornost samotného litoměřického biskupa. Roku 1847 byl dojatý František vysvěcen v dómu Sv. Štěpána na kněze a za jeho celoživotní dílo sloužena slavnostní mše. Zemřel o rok později a byl pochován v rodinné hrobce na roudnickém hřbitově. Portrét od J.A.Borovičky pochází nejspíše  z roku 1803.   (zpět)

(4)  Jirsík,  J. W. : Pamětní spis ku obnowení slawných poutí řipských, za nejmilostiwějšího císaře Josefa II. zrušených, Roudnice 1826, strana 26   (zpět)

 

 

index  >  editorial  >  svazek 2  >  kolejová doprava