ACTA DÆNDROLOGICA RAUDENSIS

 

SVAZEK 2, VYCHÁZÍ  30. 4. 2004

 

ROUDNICKÉ PALNÉ ZBRANĚ; JEJICH PŮVOD A VYUŽITÍ V BOJI (PRVNÍ ČÁST)

mjr. ing. IVOŠ PALEK, VOJENSKÁ HUDEBNÍ ŠKOLA, ROUDNICE NAD LABEM

 

 

Historie palných zbraní na Roudnicku je velmi dlouhá a zajímavá: Byly to právě ony, které nejednou uchránily kraj kolem Řípu před útoky nepřátel, jimž byla úrodná a bohatá nížina trvalou výzvou. Před silou roudnických vojsk se musel například sklonit i samotný Jan Žižka z Trocnova a Kalicha – roku 1421 byla jeho jízda doslova zdecimována masovou obrannou palbou a výsledkem bylo – jak jinak - urychlené příměří…

Z typologického hlediska lze roudnické palné zbraně rozdělit do dvou okruhů: Zatímco vývojově starší tzv. pasivní skupina se vyznačuje brutálním psychologickým efektem, jsou modernější aktivní dendromety doslova klasickým příkladem bořivé a zápalné zbraně s vysokým účinkem, nebezpečné nepříteli i své obsluze. V tomto svazku si detailně představíme první z uvedených kategorií:

 

1) PASIVNÍ PALNÉ ZBRANĚ S PŘEVÁŽNĚ PSYCHOLOGICKÝM EFEKTEM

 

Známá nacistická a později buržoazní historička vojenství Joska Jaburek podává výmluvné svědectví o možná prvním použití palných zbraní v Evropě; svědectví o to cennější, že autorka nebyla českému prostředí nikterak nakloněna. Ve své knize (1) uvádí zajímavou epizodu z období násilného šíření křesťanství do střední a východní Evropy: Zatímco mezi Čechy a Lučany měli misionáři vcelku snadnou práci, čekaly je na Roudnicku vážné potíže. První pokus o obrácení místních na křesťanství sice skončil toliko nedobrovolnou koupelí benediktinského mnicha Winikunda v Labi, druhé kolo však dopadlo podstatně hůře - jáhen Caudex byl v Krabčicích ztlučen do bezvědomí a poté rozvášněným davem oběšen. Zpráva o zločinu brzy dospěla až do Cách; krajně rozhořčený král Pipin III. se rozhodl roudnické exemplárně potrestat a pověřil biskupa Chlothona ze Štrasburku urychlenou organizací vojenské jednotky. Chlotho v krátké době shromáždil na 10 000 mužů, se kterými 16. dubna roku 762 vyrazil do Čech. Frankové nijak zvlášť nespěchali - věnovali se především své oblíbené činnosti, tj. pití a rabování, takže na české hranici stanuli až 11. července  (toto zpoždění bylo jedním z faktorů následného debaklu). Krušné hory armáda překročila u dnešního Oseka; ve snaze vyhnout se kopcovitému terénu Českého středohoří zamířila k JZ, aby u Mostu změnila směr pochodu  přímo na východ. V Čechách bylo toho roku velmi suché léto (v době Chlothonova vpádu již šest týdnů nepršelo) a povrchové zdroje vody prakticky vyschly. Frankové začali pociťovat důsledky liknavého postupu, přesto však pokračovali v tažení, i nadále uspokojujíce své potřeby na úkor místního obyvatelstva. Dne 20. července 762 překročil Chlotho u Budyně napůl vyschlou Ohři - napojil zde koně a doplnil zásoby vody, aniž tušil, že je to prakticky poslední příležitost... Ačkoli jej špehové  nabádali, aby u Hrobců nejprve dosáhl Labe, zajistil si tak vodu a vydal se do Roudnice po levém břehu, nechtěl Chlotho riskovat  situaci, kdy by musel útočit "do kopce"; kromě toho špehům příliš nevěřil. Rozhodl se tedy pro věc zcela opačnou - zamířil k VJV s úmyslem zaútočit na  roudnické z úpatí Řípu. Byl přesvědčen, že dokáže boj rozhodnout během několika hodin, nažene obránce do Labe a poté vydrancuje co se dá. V odpoledních hodinách dne 21. července zřídil tábor přibližně v místech dnešní komunikace Vražkov - Krabčice. Ze zpráv věděl o chatrné výzbroji roudnických (ti měli k dispozici pouze několik slabých katapultů, dřevěné štíty, luky, oštěpy, vidle, cepy a hrábě); neměl proto nejmenší obavy o výsledek boje. Se soumrakem postavil několik stráží s tím, že na bitvu je dost času ráno - sám se pak odebral na lože. Po zuby ozbrojení, avšak dehydrovaní a unavení Frankové usnuli jako jeden muž. Krátce po půlnoci se zvedl čerstvý severozápadní vítr; apatické stráže mu nastavily zpocenou tvář, aniž jim přišlo podezřelé, že ve vzduchu je cítit dým...

O postupu Franků byla Roudnice dobře informována. Špatná pověst Chlothona předcházela o několik týdnů a není divu, že k Řípu mířila řada uprchlíků, dávaje se na stranu roudnických. V osudné datum tak útočníky očekávalo na 3000 ke všemu odhodlaných mužů s vědomím, že Roudnici pomůže jen zázrak. Hejtman Kůrka z Libotenice si nicméně uvědomil hlavní handicap nepřítele - tj. zoufalý nedostatek vody a v duchu blahořečil špehům, kteří u Chlothona vyvolali nedůvěru k postupu podél řeky. Potok Čepel (zhruba 2 km západně od franckého tábora) byl tou dobou zcela vyschlý - Kůrka se proto rozhodl využít situace a nepřítele zničit prakticky bez boje: Křovinatá krajina byla suchá jako troud, sluncem spálená tráva čekala na jedinou jiskru. A kdyby bohové seslali severozápadní vítr...

Hodinu po půlnoci náhle vzplály ohně a během několika minut se polovina obzoru změnila v jedinou ohnivou stěnu. Opožděný poplach v Chlothonově táboře již nebyl k ničemu - rozespalí Frankové jen tápali po mečích, vzájemně do sebe naráželi, splašení koně se zmítali v opratích a celou scenérii dokresloval nelidský řev roudnických, kteří v týlu žhavé vlny táhli ve třech proudech přímo k táboru, ničíce cestou vše, co jim přišlo pod ruku. Panika mezi Franky brzy dostoupila vrcholu: Svíráni ohněm a fanatickými pohany neměli kam uniknout - Říp za zády byl výmluvným důvodem (viz orientační mapu). Několik nešťastníků, kteří se pokoušeli vydrápat po úbočí hory, spadlo ze zvětralých skalisek; strhli tak laviny, které pohřbily další uprchlíky... O třicet minut později bylo jádro franckého vojska zcela obklíčeno. Napůl oslepeni plameny a kouřem vojáci s hrůzou zírali na roudnické obránce, kteří s pohrdavým chechotem odhazovali vlastní zbroj do ohně (odtud zřejmě výraz "palné zbraně"), chystajíce se Franky zardousit holýma rukama (2). Sám Chlotho unikl jen zázrakem - ukryt za terénní vlnou přečkal děsivou smršť a téměř udušen dopotácel se ke korytu Čepele, kde spolu s vodní havětí našel útočiště ve smrduté, vysychající tůni...

Ranní pohled na "bojiště" byl tristní: Polovina francké armády ležela mrtvá nebo zraněná mezi Vražkovem, Krabčicemi a Řípem; většina vojáků se buďto udusila, nebo byla ušlapána v nastalé vřavě. Zbytek Franků, pronásledován rozjařenými pohany, utíkal všemi směry - část armády se za všeobecného zájmu topila v Labi, jiní uprchlíci se stali obětí rozezlených vesničanů. Chlotho ze Štrasburku s několika zbrojnoši prchl zpět k Budyni; odtud se vydal přes blízký tektonický práh směrem na Klapý a dále k západu. Ponížený, zastrašený biskup se pod Klapým naposledy zahleděl k Řípu; se slzami v očích prý zašeptal "Hle, toť mohyla vojště udatného, jemuž medu vítězství jest se nedostalo... Requiescat in pace..." (3).

Do Cách se Chlotho vrátil na podzim roku 762;  jeho neúspěch se tu setkal s velmi negativním ohlasem na jedné a posměchem na druhé straně. Zhrzený vojevůdce se uchýlil do kláštera v severozápadní Francii, kde roku 778 zemřel.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

(1) Jaburek, J.: Die Feuerwaffen, Stuttgart 1943, str. 19 - 27    (zpět)

(2) Jaburek zde definuje především ruční palné zbraně - tedy takové, které bylo možno běžně přenášet a poté pálit; zároveň však upozorňuje na skutečnost, že tak dokonale plánovité a efektivní pálení terénu, které obránci v bitvě předvedli, zaslouží označení "palná zbraň hromadného ničení - die Massenvernichtungsfeuerwaffe" (in Jaburek, J.: Die Feuerwaffen, Stuttgart 1943, str. 33)   (zpět)

(3) Jaburek na základě tohoto údajného výroku přišla s velmi zajímavou teorií, která zní až neuvěřitelně logicky a týká se samotného jména posvátné hory: Chlothova latinská věta Requiescat in pace prý nebyla vyslovena náhodně - mělo jít o hořkou ironii, neboť Říp se z tohoto směru skutečně podobá navršené mohyle. Z jakého důvodu, klade si otázku Jaburek, se na hřbitovech dodnes tak často setkáváme se zkratkou R.I.P. ? Stalo se snad pradávné jméno hory funerálním symbolem pro celý křesťanský svět? Nebo je dříve nedoložený název Říp drsnou reakcí vítězů na absolutní krach misijní aktivity Franků? (in Jaburek, J.: Die Feuerwaffen, Stuttgart 1943, str. 29)   (zpět)

 

index  >  editorial  >  svazek 2  >  palné zbraně