ACTA DÆNDROLOGICA RAUDENSIS

SVAZEK 1, VYCHÁZÍ  29. 2. 2004

PODŘIPSKÝ DENDROBETON JAKO JEDINEČNÝ STAVEBNÍ MATERIÁL

Milan Adámek, PF UJEP, Ústí nad Labem

Historici se přou o prvenství - kdo vynalezl beton? Kdo poprvé přišel s myšlenkou kombinovat přírodní materiály a získat tím kompozice zcela nových, nečekaných vlastností? Byli to skutečně staří Římané, či malý, bystrý národ, žijící pod horou Říp? Ve světle nových objevů se zdá, že pyšný,  dekadentní  Řím toto prvenství toliko předstírá  -  nechť ale laskavý čtenář posoudí sám...

Dendrologický ústav roudnické akademie věd (DÚRAV) nedávno rekonstruoval geniální technologii výroby prvního "kompozitního" materiálu na světě. Na Roudnicku totiž nacházíme stopy využití netradičních stavebních prvků dávno předtím, nežli se Římané dopracovali k betonu takovému, jaký jej známe.

Je nutno předestřít, že z tzv. "preslovanského" období se v podřipském regionu zachovaly relikty sídel, která nesou hojné stopy využití panelové technologie; tedy čehosi naprosto nového a nesrovnatelného s tradičními stavbami z kamene, hlíny, či dřeva. Pilař (2001) udává na základě dlouholetých archeologických výzkumů a návazných praktických experimentů, že (cituji) "dávní stavitelé využívali dřevěných pilin a dalších odpadů (větviček, kůry, odřezků, ba i listí), kterých se v regionu vyprodukovalo obrovské množství. Po nasycení stromovou pryskyřicí, kompakci a vysušení na Slunci (?) vznikala odolná, lehká hmota, vhodná  pro konstrukci sídel...".

Pilař dále uvádí pravděpodobný technologický postup: Z dubových prken byla vyrobena jakási forma, která se důkladně vymazala rozehřátým voskem. Po jeho zatuhnutí byla do formy vpravena směs dřevěných rudimentů a pryskyřice. Vytvrzení směsi záviselo na okolnostech; je ale zřejmé, že bývalo dosti rychlé. Následovalo odstranění voskové vrstvy, jistě velmi problematické a náročné: Nebylo totiž myslitelné použít otevřeného ohně - výstavba nových paneláren se totiž jevila jako ekonomicky velmi náročná (viz praktický pokus - doc. Pilař, na snímku vlevo, se zájmem sleduje konec jedné z paneláren). Problém byl nakonec odstraněn zcela prozaicky - v letním období stačilo panely vystavit přímému Slunci; vosk stekl a hmota se, jak již bylo uvedeno výše, rychle vysoušela. Otázkou zůstává, jak efektivní byla produkce za zimních měsíců...

Jak je ve světle těchto faktů možné, že římský beton se stal daleko známějším a používanějším? Historie je nespravedlivá, avšak zcela racionální: Římská vojska se během svých výpadů k severu ocitla i v Polabské nížině a je možné, že některé z předsunutých jednotek dospěly až k Řípu. Kompozitní materiály, používané místním obyvatelstvem, Římany uchvátily - lehké, pevné a odolné rozmarům počasí; co více si přát v situaci, kdy vojsko dnes a denně řeší problém se stavbou táborů, opevnění a kolonií? V domácích podmínkách však uchvatitelé takové štěstí neměli: Itálie byla v té době již bezlesou stepí, o kterou se postaraly generace stavitelů lodí a zejména pak bezohlední zemědělci. Naštěstí pro sebe (a především pro dnešní civilizaci) Římané zjistili, že dostatek kvalitního vápence, písku a štěrku (Cornuto, Pilař - 2002) jim umožní dosáhnout podobných, byť kvalitativně horších výsledků...

 

Cornuto, F., Pilař, E.: Kompozitní materiály v prostředí severovýchodní Itálie na sklonku Římské říše, Trieste, 2002.

Pilař, E.: Výroba kompozitních panelů na Roudnicku, MS, DÚRAV, Roudnice 2001.

index  >  editorial  >  svazek 1  >  dendrobeton